Asi před půl rokem v rámci načítání potenciálních her k zrežírování jsem rozečetl komedii Vzbuzené zájmy, kterou napsal Jacinto Benavente, španělský dramatik, laureát Nobelovy ceny. No a když jsem tak včera probíral, kdo se narodil ve dnech, kdy jedeme s Věruškou na cesty, abychom věděli, čí stopy případně můžeme sledovat, tak jsem kromě Eugéna Delacroixe, Paula Signaca a Willyho Ronise narazil i na fakt, že den naší italské svatby byl i dnem narozenin tohoto španělského barda. Našel jsem tedy Vzbuzené zájmy v knihovně a večer a ráno jsem je dočetl.
Včera byla záložka ještě někde uprostřed této novodobější verze commedie dell´arte, která mi tak připomněla Mandragoru. Ta je pro prkna venkovských divadel pořád trošku přijatelnější, neboť Benaventova hra musí být lépe zahraná, není v ní tolik přirozené legrace a přestože má jistou šprýmařskou logiku, ochota, s jakou se pan Poličinela (obdoba Machiavelliho pana Mikuly) nechá tahat za nos a ožebračit, je až nepřirozená.
Včera byla záložka ještě někde uprostřed této novodobější verze commedie dell´arte, která mi tak připomněla Mandragoru. Ta je pro prkna venkovských divadel pořád trošku přijatelnější, neboť Benaventova hra musí být lépe zahraná, není v ní tolik přirozené legrace a přestože má jistou šprýmařskou logiku, ochota, s jakou se pan Poličinela (obdoba Machiavelliho pana Mikuly) nechá tahat za nos a ožebračit, je až nepřirozená.
Ve hře jsou dva spravedlností stíhaní chuďasové, kteří předstírajíce, že jsou pán a sluha, obelstí nejen hostinského, který jim v naději na tučnou odměnu splní první poslední, ale i všechny návštěvníky hostince včetně bohatého pana Poličinely, jehož dcera se zdá být dobrým zdrojem budoucích prostředků na uhrazení dluhů. Leandr, jenž hraje falešného šlechtice, se ovšem do Sylvie doopravdy zamiluje a nedokáže jí lhát – prozradí jí tedy, že je chudý kriminálník a odrazuje ji od sebe. To už ovšem jeho domnělý sluha Kryšpín rozehrál takovou hru, že nakonec úplně všichni souhlasí se sňatkem a dotlačí k souhlasu i otce Poličinelu, o jehož peníze se celou dobu hraje.
Perfektně se ve hře paroduje byrokratické soudnictví, s kterým měl Benavente v té době osobní zkušenost, když kvůli vleklým soudním sporům s věřiteli, musel před nimi prchnouti na venkov, kde hru napsal. Kdyby chtěl soudce v obnoveném procesu s Kajínkem poradit, pak může třeba jen šoupat čárkami v textu jako Doktor v naší hře:
„Ježto tomu tak není, nutno jej odsouditi.“
„Ježto tomu tak, není nutno jej odsouditi.“ apod.
KRYŠPÍN: Och, ta podivuhodná čárka! Čarodějná čárko! Jaký genius spravedlnosti! Pravý věštec zákona! Div vědy právnické!
Vzbuzené zájmy se hra jmenuje proto, že Kryšpín nedělá nic jiného, než že vzbuzuje ve všech postavách hry zájmy, které do té doby neměly nebo netušily, že by je měly mít. Povětšinou šlo samozřejmě o zájmy hmotné. Leandr se Sylvií se snaží těmto zájmům čelit čistou láskou, ovšem i ta byla součástí Kryšpínových výpočtů a zapadla do hry jako jeden ze vzbuzených zájmů.
LEANDR: … Miluji-li však, jak mohu lhát?
KRYŠPÍN: Nelži tedy. Miluj, miluj nesmírně, celým svým srdcem. Chraň však nade vše svou lásku. Není lží, zamlčíme-li v lásce to, co nás může připravit o náklonnost bytosti milované.
LEANDR: Ale tohle je opravdu rafinované rozumářství, Kryšpíne!
KRYŠPÍN: K němuž jsi mohl dospět už dávno, kdyby tvoje láska byla taková, jak ji líčíš. Láska není než rafinovaná vychytralost, a největší rafinovaností není klamat druhé, nýbrž sám sebe.
Leandr se nicméně vzbouří a, jak jsem prozradil výše, řekne na sebe Sylvii všechno. Ta se do něj o to víc zamiluje. Po šťastném konci může přijít Sylviino finále.
KRYŠPÍN: … Já jsem nikdy nepodceňoval ideál a s ním vždy počítal. A teď žádné šašky, je tu konec frašky.
SYLVIA (k obecenstvu): V ní jste viděli, jako v pravých fraškách života, že těmito loutkami lidskými pohybují hrubé provázky, totiž hmotné zájmy, drobné vášně, klamy a jiné ubohosti; jedny je tahají za nohy a vedou je smutnou cestou; jiné zas za ruce, jež v potu tváři pracují, vztekle zápasí, vychytrale kradou, násilně zabíjejí. Avšak do vší té spleti spustí se časem s nebe k srdci jemná nitka, jako utkaná ze svitu slunečního a záře měsíční, nitka lásky, jež loutky lidské stejně jako ty, jež se jim podobají, pozvedá k božství, … a praví nám, že v našem životě je cosi božského, co je pravdivé a věčné, co nemůže skončit, když skončí fraška!
Dlužno dodat, že když se zamilovaný pár odhodlal nepřijmout Poličinelovo bohatství a dál žít jen ze své lásky v chudobě, podobně jako okolí přimělo Poličinelu k souhlasu, přimělo i mladý pár k akceptování věna.
DOKTOR: A vy mladí milenci… smiřte se s tím bohatstvím, není radno jít příliš daleko v přehnané svědomitosti, která neprospěje nikomu.
To dělá Benaventovu frašku fraškou a po stu letech neotřepanou hrou patřící i na dnešní kapitalistická jevišťata.
Do Madridu nakonec asi nedojedeme, rozhodli jsme se pro Francii, ale kdyby jednou, tak rodný dům Jacinta Benaventa je pár ulic od Prada, v calle de León 27. No a až seženu knížku Señora ama, pustím se do překladu.
„Ježto tomu tak není, nutno jej odsouditi.“
„Ježto tomu tak, není nutno jej odsouditi.“ apod.
KRYŠPÍN: Och, ta podivuhodná čárka! Čarodějná čárko! Jaký genius spravedlnosti! Pravý věštec zákona! Div vědy právnické!
Vzbuzené zájmy se hra jmenuje proto, že Kryšpín nedělá nic jiného, než že vzbuzuje ve všech postavách hry zájmy, které do té doby neměly nebo netušily, že by je měly mít. Povětšinou šlo samozřejmě o zájmy hmotné. Leandr se Sylvií se snaží těmto zájmům čelit čistou láskou, ovšem i ta byla součástí Kryšpínových výpočtů a zapadla do hry jako jeden ze vzbuzených zájmů.
LEANDR: … Miluji-li však, jak mohu lhát?
KRYŠPÍN: Nelži tedy. Miluj, miluj nesmírně, celým svým srdcem. Chraň však nade vše svou lásku. Není lží, zamlčíme-li v lásce to, co nás může připravit o náklonnost bytosti milované.
LEANDR: Ale tohle je opravdu rafinované rozumářství, Kryšpíne!
KRYŠPÍN: K němuž jsi mohl dospět už dávno, kdyby tvoje láska byla taková, jak ji líčíš. Láska není než rafinovaná vychytralost, a největší rafinovaností není klamat druhé, nýbrž sám sebe.
Leandr se nicméně vzbouří a, jak jsem prozradil výše, řekne na sebe Sylvii všechno. Ta se do něj o to víc zamiluje. Po šťastném konci může přijít Sylviino finále.
KRYŠPÍN: … Já jsem nikdy nepodceňoval ideál a s ním vždy počítal. A teď žádné šašky, je tu konec frašky.
SYLVIA (k obecenstvu): V ní jste viděli, jako v pravých fraškách života, že těmito loutkami lidskými pohybují hrubé provázky, totiž hmotné zájmy, drobné vášně, klamy a jiné ubohosti; jedny je tahají za nohy a vedou je smutnou cestou; jiné zas za ruce, jež v potu tváři pracují, vztekle zápasí, vychytrale kradou, násilně zabíjejí. Avšak do vší té spleti spustí se časem s nebe k srdci jemná nitka, jako utkaná ze svitu slunečního a záře měsíční, nitka lásky, jež loutky lidské stejně jako ty, jež se jim podobají, pozvedá k božství, … a praví nám, že v našem životě je cosi božského, co je pravdivé a věčné, co nemůže skončit, když skončí fraška!
Dlužno dodat, že když se zamilovaný pár odhodlal nepřijmout Poličinelovo bohatství a dál žít jen ze své lásky v chudobě, podobně jako okolí přimělo Poličinelu k souhlasu, přimělo i mladý pár k akceptování věna.
DOKTOR: A vy mladí milenci… smiřte se s tím bohatstvím, není radno jít příliš daleko v přehnané svědomitosti, která neprospěje nikomu.
To dělá Benaventovu frašku fraškou a po stu letech neotřepanou hrou patřící i na dnešní kapitalistická jevišťata.
Do Madridu nakonec asi nedojedeme, rozhodli jsme se pro Francii, ale kdyby jednou, tak rodný dům Jacinta Benaventa je pár ulic od Prada, v calle de León 27. No a až seženu knížku Señora ama, pustím se do překladu.
Žádné komentáře:
Okomentovat