Nedávno jsem četl povzdech jednoho českého novináře, že o vině či nevině Jiřího Kajínka nerozhoduje soud, ale veřejné mínění. A že vůbec veřejné mínění je důležitější než pravda. Říkal jsem si, že je to dobrý postřeh.
O pár dní později jsem se začetl do jiného článku, kde se píše, že základním zákonem je, že názor většiny je hlas boží, proti němuž není radno psát, hovořit ani uzavírat sázku. Autorem článku je Jonathan Swift a byl napsán před 300 lety. Jmenuje se zkráceně Rozprava proti zrušení křesťanství, ale právě to zkrácení už mu ubírá na významu.
Z nezkráceného názvu dnes probíraného eseje bude hned zřejmé, že s výše uvedeným názvem má společného asi tolik jako s názvem mého referátu:
Rozprava o tom, že zrušení křesťanství v Anglii bude mít možná za nynějšího stavu věcí některé nepříjemné stránky a nepřinese očekávané dobré výsledky.
Hned na druhé straně to začne pálit v plné síle.
Žádný čtenář, doufám, nebude mě pokládat za tak nerozumného. že bych chtěl obhajovat opravdové křesťanství… to by byl věru bláznivý počin. Znamenalo by to podkopat samé základy, rázem zničit všechen důmysl a dobrou polovinu vzdělanosti našeho království… Každý poctivý čtenář snadno pochopí, že má rozprava má být jen na obranu křesťanství podle jména; to druhé křesťanství je s obecným souhlasem už dávno odloženo, protože se naprosto příčí našemu nynějšímu úsilí o blahobyt a moc.
Následující vypisování výhod a nevýhod zrušení křesťanství je už jen nabalováním dužniny a slupky na tenhle jaderník, z jehož peciček dokáže vzejít celý strom satirického vnímání světa. Nejvíc mě pobavil argument protivníků křesťanství, že by se jeho velké kostely a fary daly využít pro praktické účely (stejně jako důchody farářů, kteří by se mohli poslat do armády, nebo práce o doposud jen promrhaných nedělích a svátcích atd.). Z takových velkých budov by se daly nadělat divadla, burzy, tržnice, noclehárny a jiné veřejné budovy.
A to bych rád věděl, jak může někdo tvrdit, že se kostelů dost nevyužívá. Kdepak se dává více schůzek a galantních dostaveníček? Kde lépe než v první lavici v kostele je možno se pochlubit krásným oblečením? Kde jinde se lidé více scházejí za obchodem? Kde jinde se tak všemožně kupčí? A kde jinde to tak ponouká a láká k zdřímnutí?
Já vím, dnes už tahle ironie nefunguje, do kostela si z těch svrchu jmenovaných chodí snad už jen babičky zdřímnout, ale ten princip platí dodnes.
A chcete něco ještě tvrdšího?
Lze-li vykoupit klid ve státě tím, že se lidem předhodí pár obřadů, takovým obchodem žádný rozumný člověk nepohrdne. Ať se jen hafani tahají o vycpanou ovčí kůži, jen když nedorážejí na stádo.
To už v naší době není o mši! Přemýšlejte, co je ta dnešní atrapa, na níž si vybíjíme svůj vztek.
Dodnes jsem považoval za vrchol satiry Swiftův Skromný návrh, který jsem také celý publikoval v překladu Aloyse Skoumala na webu. Stojí za to. Rozprava o zrušení křesťanství možná předčí i Skromný návrh, i když je pro dnešní dobu tematicky trochu staromódní. Chtěl bych umět být tak satirický a přitom si zachovat takový nadhled jako Swift. Ale kdo to dnes vůbec svede?
O pár dní později jsem se začetl do jiného článku, kde se píše, že základním zákonem je, že názor většiny je hlas boží, proti němuž není radno psát, hovořit ani uzavírat sázku. Autorem článku je Jonathan Swift a byl napsán před 300 lety. Jmenuje se zkráceně Rozprava proti zrušení křesťanství, ale právě to zkrácení už mu ubírá na významu.
Z nezkráceného názvu dnes probíraného eseje bude hned zřejmé, že s výše uvedeným názvem má společného asi tolik jako s názvem mého referátu:
Rozprava o tom, že zrušení křesťanství v Anglii bude mít možná za nynějšího stavu věcí některé nepříjemné stránky a nepřinese očekávané dobré výsledky.
Hned na druhé straně to začne pálit v plné síle.
Žádný čtenář, doufám, nebude mě pokládat za tak nerozumného. že bych chtěl obhajovat opravdové křesťanství… to by byl věru bláznivý počin. Znamenalo by to podkopat samé základy, rázem zničit všechen důmysl a dobrou polovinu vzdělanosti našeho království… Každý poctivý čtenář snadno pochopí, že má rozprava má být jen na obranu křesťanství podle jména; to druhé křesťanství je s obecným souhlasem už dávno odloženo, protože se naprosto příčí našemu nynějšímu úsilí o blahobyt a moc.
Následující vypisování výhod a nevýhod zrušení křesťanství je už jen nabalováním dužniny a slupky na tenhle jaderník, z jehož peciček dokáže vzejít celý strom satirického vnímání světa. Nejvíc mě pobavil argument protivníků křesťanství, že by se jeho velké kostely a fary daly využít pro praktické účely (stejně jako důchody farářů, kteří by se mohli poslat do armády, nebo práce o doposud jen promrhaných nedělích a svátcích atd.). Z takových velkých budov by se daly nadělat divadla, burzy, tržnice, noclehárny a jiné veřejné budovy.
A to bych rád věděl, jak může někdo tvrdit, že se kostelů dost nevyužívá. Kdepak se dává více schůzek a galantních dostaveníček? Kde lépe než v první lavici v kostele je možno se pochlubit krásným oblečením? Kde jinde se lidé více scházejí za obchodem? Kde jinde se tak všemožně kupčí? A kde jinde to tak ponouká a láká k zdřímnutí?
Já vím, dnes už tahle ironie nefunguje, do kostela si z těch svrchu jmenovaných chodí snad už jen babičky zdřímnout, ale ten princip platí dodnes.
A chcete něco ještě tvrdšího?
Lze-li vykoupit klid ve státě tím, že se lidem předhodí pár obřadů, takovým obchodem žádný rozumný člověk nepohrdne. Ať se jen hafani tahají o vycpanou ovčí kůži, jen když nedorážejí na stádo.
To už v naší době není o mši! Přemýšlejte, co je ta dnešní atrapa, na níž si vybíjíme svůj vztek.
Dodnes jsem považoval za vrchol satiry Swiftův Skromný návrh, který jsem také celý publikoval v překladu Aloyse Skoumala na webu. Stojí za to. Rozprava o zrušení křesťanství možná předčí i Skromný návrh, i když je pro dnešní dobu tematicky trochu staromódní. Chtěl bych umět být tak satirický a přitom si zachovat takový nadhled jako Swift. Ale kdo to dnes vůbec svede?
Žádné komentáře:
Okomentovat