Brian and Garfunkel

Dneska byl v klubu koncert Briana Chartranda. Bylo nás na něm dvacet, to není špatné, když si vzpomenu na koncerty minulý podzim, kdy bylo třeba jen pět lidí na dvě tři kapely. Brian přijel ještě s kolegou a to, co předváděli na kytary, nedokázal by ani jeden z kytaristů kapel, na které je plné Orfeum. A k tomu barevný hlas.

Musím poděkovat těm, co přišli. Děkuju notorickým chodičům, je jich pár, ale opravdu chodí téměř na vše, co je nebo o čem aspoň trochu usoudí, že to není hudební odpad nebo komerční sračka. Děkuju lidem ze Žatce, dneska tvořili čtvrtinu obecenstva. Děkuju fotografům, i za to, že dneska tolik nefotili jako poslouchali, protože je ta muzika dostala. Děkuju těm dvěma lidem, kterým netykám, protože je neznám. S jedním jsem šel domů, tak už si tykám i s ním. Vyprávěl mi, že se právě vrátil z Brazílie a jak tam mladí lidi žijou muzikou. Mrzí mě, že nemůžu poděkovat nikomu pod pětadvacet let, protože tam krom mé ženy nikdo takový nebyl (dobře, jeden fotograf se ještě vejde). Založil jsem si kvůli nim facebook, ale neuvědomil jsem si, že ve všední den si musí dělat úkoly do školy a jsou rádi, když jim maminka dovolí 213. díl Ordinace a pak hajdy na kutě.

Po koncertě jsem v hospodě kamarádům (upozorňuji, že stejně starým) vyprávěl, že o hodně přišli, že to bylo parádní. Jeden z nich se zeptal, co hráli za styl. Tak mu říkám: „Nevím, jak bych ti to nejlíp přiblížil. No, asi takhle: kdybys neznal Simona a Garfunkela, tak asi jako oni za mlada. Možná na ně taky chodilo jen dvacet lidí.“ Odpověď, která přišla, jsem nečekal: „Kdo to je?“

Když jsme přišli domů, pustili jsme si hned naše nejoblíbenější: Sound of Silence, Scarborough Fair, a samozřejmě i Boxera (při němž si vždycky vzpomenu na Špínu). Teprve pak jsem zjistil, že právě Boxera hrál nedávno i Brian s přáteli někde v Arizoně na bytě.

Věruško, k narozeninám chci kapodastr.