Kdo sleduje moje překladatelské pokusy, ví, že nejradši mám básnická díla jinak téměř čistých prozaiků. S Jamesem Joycem (jejž mi automatický opravář mého textového editoru upravil na Jakeše Kotce) jsem dokonce vyhrál i národní překladatelskou soutěž. Od té doby hledám podobnou sbírku básní, do které by se dalo zakousnout se stejnou chutí jako tehdy do Ennácti Bébásní. Srdce mi zaplesalo, když jsem včera zjistil, že William Golding, jehož Pána much mám moc rád, napsal ve svých 23 letech první a poslední sbírku básní, které se pak po sepsání svých nejslavnějších románů zřekl podobně jako se třeba svých prvotin zřekli Holan nebo Kundera.
Chybička se i Tobě stane,
cos stvořil, to už nezměníš;
přesto se ale divím, Pane,
žes nepověsil hvězdy níž
a nesrovnal je pěkně do řad.
Kdyby ses trochu osmělil,
mohls je na nebi roztancovat
- a měl bys plné kostely.
Bylo by to jednodušší, jen jestli by se taková reklama na Boha nakonec neukázala jako klamavá. Jsem rád, že si cestu k Bohu musí každý proklestit sám, bez reklam. Ono hvězdné nebe nad hlavou nakonec člověka dovede od nekonečna vně k věčnosti uvnitř. My jsme se dneska byli pomodlit za věčné světlo pro babičku na večerní mši v kostele sv. Rodiny. Řeknete: jako ti cikáni, křtiny, svatba a pohřeb. I to je cesta.
Žádné komentáře:
Okomentovat