Nelítostná věda

„Tvoje strachy a tužby jsou pouhé představy,“ řekl těsně u ní hlas, vycházející z úst velmi krátkozrakého obstárlého pána s brýlemi, který seděl na hrbolatém kmeni. „Tvůj útěk byl čistě jen podmíněný reflex… Tento znamenitý objev mě stál pětadvacet let pečlivého zkoumání, při čemž jsem nesčetným psům vyňal mozek a pozoroval jejich sliny, vyříznuv jim napřed otvory v tvářích, aby tudy vyměšovali slinu místo jazykem. Všechen vědecký svět se mi koří v obdivu nad tímto úžasným výkonem a děkuje mi za světlo, které jsem vrhl na velký problém lidského jednání.“
„Proč ses nezeptal mne,“ řekla černošská dívka. „Mohla jsem ti to říci za pětadvacet vteřin a nemusil jsi ubližovat nebohým psům.“
„Tvoje nevědomost a drzost nezná mezí,“ prohlásil krátkozraký pán. „Ten fakt je ovšem znám každému dítěti, ale nikdy nebyl experimentálně prokázán v laboratoři, pročež vědecky neexistoval. Převzal jsem jej jako hrubý dohad, odevzdal jsem jej světu jako vědu. Provedla jsi někdy nějaký experiment, smím-li se ptát?“

Čtenáři soběpisníku jistě poznali pokračování příběhu černošské dívky hledající Boha, jak jej vypsal G.B.Shaw. Mladá Afričanka se nenechá dlouho přemlouvat a jeden experiment vyzkouší přímo na vědcovi, který ale nevybočuje ze svého analytického pohledu na věc. Dále již pokračuji bez komentáře.

„Nežli půjdeš,“ řekla černošská dívka, „pověz mi, věříš v Boha?“
„Bůh je nepotřebná a zavržená hypothesa,“ řekl vědec. „Vesmír je obrovská soustava reflexů, způsobených otřesy. Ťuknu-li tě pod kolenem, poskočí ti noha.“
„A já tě za to praštím paličkou, radši to nedělej,“ řekla černoška.
…
„Moudrost mě nezajímá,“ odpověděl profesor, „ba ani nevím, co to znamená. Nemám důvod k přesvědčení, že by existovala. Můj úkol je bádat o věcech, které dosud nebyly známy. Svoje výzkumy pak ohlásím světu a tak rozmnožím zjištěnou vědeckou pravdu.“

„Oč bude světu lépe, bude-li mít všechno vědění a žádné slitování? Nemáš špetku rozumu, abys vynašel lidštější způsob jak se dovědět, co tě zajímá?“
…
„A mně pověz tohle: uvědomil sis někdy, jaký vliv mají tvoje pokusy na duši a povahu jiných lidí? Stojí to za to, ztratit vlastní duši a přivést k zatracení duše bližních, abys něco vyzkoumal o psí slině?“
„Mluvíš slova beze smyslu,“ řekl krátkozraký pán. „Můžeš mi dokázat existenci orgánu, zvaného duše, na operačním stole nebo v pitevně? Můžeš reprodukovat úkon, zvaný zatracení, v laboratoři?...Viděl jsem umírání, ale neviděl jsem zatracení,“ řekl krátkozraký.