Ludvík Aškenazy má nezaměnitelný styl, čtu ho rád a aniž bych to věděl, už od dětství, kdy jsem miloval Praštěné pohádky. Tehdy mě autoři knih ještě nezajímali.
Vrátil jsem se po čase ke knize s názvem Dětské etudy, což jsou vlastně takové otcovské zápisky. Abyste věděli, o jakém stylu to mluvím, stačí si přečíst první odstaveček.
Povím ti, synu, o nejobyčejnější věci - o tom, jak jsem otevřel okno. Co to kvetlo na našem dvorku - bílé a růžové? Měl jsem tehdy zápisník, ale nikdy jsem do něho nic nenapsal, takže není snadné dnes zjistit druh toho stromu a jiné okolnosti příběhu.
Chci se dnes ale podělito jinou kapitolu.
Byli jsme spolu na procházce ve Strašnicích. Nedaleko krematoria jsme uviděli pohřební vůz.
Ve voze ležela rakev.
„Tatí,“ povídá, „ten je rozvážkový, viď?“
„Ano,“ pravím, „rozvážkový.“
„A co rozváží?“
„Nebožtíky,“ odpovídám.
„A co je to nebožtík?“
„Mrtvý,“ říkám.
„To jako když zemře?“ ptá se.
„Tak jest, synu.“
Zesmutněl. Chvíli se na pohřební vůz dívá a říká:
„Tatí, a kde leží?“
„Kdo kde leží?“
„No, nebožtík,“ zašeptal.
„Vzadu,“ říkám.
„Docela vzadu?“
Auto stálo černé a ponuré. Človíček dostal strach ze smrti. Podíval se po mně docela polekaně a zeptal se:
„A každý musí zemřít?“
„Každý,“ říkám, „každý, synáčku. To už je lidský úděl.“
„Ty ale umřeš dřív než já,“ řekl s nadějí v hlase.
Potěšil jsem ho, že ano.
„Pojď,“ říkám, „půjdeme doleva, tam je louka a rostou tam kopretiny a sedmikrásky.“
„Tatí,“ zeptal se, „a sedmikrásky také umírají?“
„Pojď,“ říkám, „koupíme si zmrzlinu. A už se na to auto nedívej ...“
Ale on se díval a díval a pak již zoufale se zeptal: „A musí nebožtík ležet vzadu?“
„Musí,“ pravím, „jakou bys chtěl zmrzlinu? Vanilkovou?“
Stojí a dívá se. Bylo mu do pláče.
„Tatí,“ praví, „a nemohl bych já, až umřu, sedět vedle šoféra?“
„To můžeš,“ říkám, „to by docela šlo. Ale nesměl bys na něho mluvit, protože to je proti dopravním předpisům.“
Slíbil, že bude mlčet. A moc se zaradoval, dokonce si poskočil.
„Pojď,“ říká, „natrháme kopretiny. Uděláme si kytici. Dokud jsme živí. A možná, že chytíme konipáska.“
Od té doby se již nebojí smrti. A já se jí nebojím také.
Když budeme sedět vedle řidiče ...
Kytici jsme si udělali velikou a krásnou.
Z kopretin, sedmikrásek a jednoho fialového zvonečku.
Zmrzlinu jsme měli jahodovou.
Krásně jsme se poměli.
Ve voze ležela rakev.
„Tatí,“ povídá, „ten je rozvážkový, viď?“
„Ano,“ pravím, „rozvážkový.“
„A co rozváží?“
„Nebožtíky,“ odpovídám.
„A co je to nebožtík?“
„Mrtvý,“ říkám.
„To jako když zemře?“ ptá se.
„Tak jest, synu.“
Zesmutněl. Chvíli se na pohřební vůz dívá a říká:
„Tatí, a kde leží?“
„Kdo kde leží?“
„No, nebožtík,“ zašeptal.
„Vzadu,“ říkám.
„Docela vzadu?“
Auto stálo černé a ponuré. Človíček dostal strach ze smrti. Podíval se po mně docela polekaně a zeptal se:
„A každý musí zemřít?“
„Každý,“ říkám, „každý, synáčku. To už je lidský úděl.“
„Ty ale umřeš dřív než já,“ řekl s nadějí v hlase.
Potěšil jsem ho, že ano.
„Pojď,“ říkám, „půjdeme doleva, tam je louka a rostou tam kopretiny a sedmikrásky.“
„Tatí,“ zeptal se, „a sedmikrásky také umírají?“
„Pojď,“ říkám, „koupíme si zmrzlinu. A už se na to auto nedívej ...“
Ale on se díval a díval a pak již zoufale se zeptal: „A musí nebožtík ležet vzadu?“
„Musí,“ pravím, „jakou bys chtěl zmrzlinu? Vanilkovou?“
Stojí a dívá se. Bylo mu do pláče.
„Tatí,“ praví, „a nemohl bych já, až umřu, sedět vedle šoféra?“
„To můžeš,“ říkám, „to by docela šlo. Ale nesměl bys na něho mluvit, protože to je proti dopravním předpisům.“
Slíbil, že bude mlčet. A moc se zaradoval, dokonce si poskočil.
„Pojď,“ říká, „natrháme kopretiny. Uděláme si kytici. Dokud jsme živí. A možná, že chytíme konipáska.“
Od té doby se již nebojí smrti. A já se jí nebojím také.
Když budeme sedět vedle řidiče ...
Kytici jsme si udělali velikou a krásnou.
Z kopretin, sedmikrásek a jednoho fialového zvonečku.
Zmrzlinu jsme měli jahodovou.
Krásně jsme se poměli.
Žádné komentáře:
Okomentovat