Přestože včera po pořadatelské, meteorologické, umělecké a kdovíjaké ještě stránce vyšlo vše obstojně, mé vnitřní pocity nejlépe vyjádří osmiverší inspirované variací Vladimíra Vysockého na cikánské téma Грусть моя, тоска моя. Dnes je to 30 let od jeho smrti.
Šel jsem, kráčel, pěkně pata špička,
po výdechu ještě hlubší nádech…
Náhle však zhasla duše má jak svíčka
a smutek stál mi zpupně v zádech.
Abych mu unikl, měnil jsem adresy,
on si však počkal chytře na náměstí.
Co teď? Kdy, kam a jak mám před ním utéci,
když jsem ho pustil do bran svého štěstí?
po výdechu ještě hlubší nádech…
Náhle však zhasla duše má jak svíčka
a smutek stál mi zpupně v zádech.
Abych mu unikl, měnil jsem adresy,
on si však počkal chytře na náměstí.
Co teď? Kdy, kam a jak mám před ním utéci,
když jsem ho pustil do bran svého štěstí?
Žádné komentáře:
Okomentovat