Jeden případ, který přinesly noviny, mě inspiroval k zamyšlení. Před deseti lety Robert Zwoliński ukradl z Národního muzea v Poznani obraz Pláž v Pourville od Clauda Moneta. Věčně nezaměstnaný, čerstvě rozvedený polský údržbář se na jediný Monetův obraz v Polsku upnul se živočišnou vášní. Z jeho bydliště, města Olkusz nedaleko Krakova, je to do Poznaně 400km, přes pět hodin cesty. Přesto kdy mohl, cestu podnikl a v muzeu pak trávil před obrazem celé hodiny. V noci kvůli němu nespal. Udělal si tajně fotografii, ale její prohlížení ho neuspokojovalo ani v tom nejlepším rozlišení. Naopak mu těch 400km znásobilo na 4000km, což je neskutečně trýznivá vzdálenost mezi milencem a objektem jeho lásky. Navíc mu ho denně očumovaly stovky cizích lidí. Od ředitele muzea získal korespondenčně povolení k malování v muzeu na jméno Jacek Walewski, záminku, kterou využil při krádeži. Na oko si chtěl pořídit skicu holandského mistra, který visel naproti Monetovi, a když se kustodka vzdálila, vyřízl nechráněné plátno z rámu a nahradil ho kopií, kterou si nechal namalovat od ukrajinského pouličního malíře v Krakově za 300 zlotých. Po krádeži obraz ukryl tajně v bytě u rodičů za skříní.
Deset let se všechny stopy míjely s cílem, až loni policie zatkla Roberta Zwolińského a obžalovala ho z krádeže, za niž lze dostat trest až deset let. Obžalovaný se přiznal. Rodina byla překvapena víc než samotnou krádeží tím, že se Robert vůbec zajímal o umění. Otec ani matka o umění zájem nejevili a u syna nikdy neviděli ani obrázek. Bývalá manželka si myslela, že jediný Robertův koníček je fotbal. Robert sám to vysvětlil tím, že obrazy jsou od toho, aby se na ně hledělo a ne aby se o nich mluvilo.
Co je podle mě na celém případu nejzajímavější, je fakt, že se Robert za celých těch deset let na obraz nepodíval. Hřál ho snad pocit, že se na originál může podívat jen on a nikdo jiný? Nebo co v tom všem vězí.
Je to rys člověčenské povahy. Něco nás vzrušuje a chceme to mít nejlépe jen pro sebe, ale jakmile to máme, vzrušení opadne. Možná se Robert opravdu po večerech bavil fotbalem a na plátno za skříní, jehož cenu různí odborníci odhadovali na miliony dolarů. si už ani nevzpomněl. To procento nepředstavitelného si s sebou odvezl v batohu vlakem z Poznaně do Olkusze a přestalo ho vzrušovat, hned jak ho šoupnul u mámy za kredenc.
Nejvíc by mě ale zajímalo, jaký vztah k Monetovi a k umění vůbec cítí teď po těch deseti letech. Možná o tom bude mít čas dalších deset let přemýšlet za katrem, ale to moji otázku nezodpovídá. Jestli to náhodou čteš ty, Tadku, sleduj prosím ten případ a někdy v létě se sejdeme u vás v Polsku a půjdeme se Roberta zeptat.
Deset let se všechny stopy míjely s cílem, až loni policie zatkla Roberta Zwolińského a obžalovala ho z krádeže, za niž lze dostat trest až deset let. Obžalovaný se přiznal. Rodina byla překvapena víc než samotnou krádeží tím, že se Robert vůbec zajímal o umění. Otec ani matka o umění zájem nejevili a u syna nikdy neviděli ani obrázek. Bývalá manželka si myslela, že jediný Robertův koníček je fotbal. Robert sám to vysvětlil tím, že obrazy jsou od toho, aby se na ně hledělo a ne aby se o nich mluvilo.
Co je podle mě na celém případu nejzajímavější, je fakt, že se Robert za celých těch deset let na obraz nepodíval. Hřál ho snad pocit, že se na originál může podívat jen on a nikdo jiný? Nebo co v tom všem vězí.
Je to rys člověčenské povahy. Něco nás vzrušuje a chceme to mít nejlépe jen pro sebe, ale jakmile to máme, vzrušení opadne. Možná se Robert opravdu po večerech bavil fotbalem a na plátno za skříní, jehož cenu různí odborníci odhadovali na miliony dolarů. si už ani nevzpomněl. To procento nepředstavitelného si s sebou odvezl v batohu vlakem z Poznaně do Olkusze a přestalo ho vzrušovat, hned jak ho šoupnul u mámy za kredenc.
Nejvíc by mě ale zajímalo, jaký vztah k Monetovi a k umění vůbec cítí teď po těch deseti letech. Možná o tom bude mít čas dalších deset let přemýšlet za katrem, ale to moji otázku nezodpovídá. Jestli to náhodou čteš ty, Tadku, sleduj prosím ten případ a někdy v létě se sejdeme u vás v Polsku a půjdeme se Roberta zeptat.
Žádné komentáře:
Okomentovat