Nový rok začnu knihou. Dostal jsem ji k narozeninám a přes rozježděné svátky ji po nocích a po ránech přečetl. Na rozdíl od poslední recenze na jinou knihu 21. století od českého autora jsem tentokrát nadšen. A to tak, že ji všem doporučuji.
Jde o román s Jaroslava Rudiše Nebe pod Berlínem. Četl se mi jako po másle. Berlín se tu stává millerovskou Paříží prosycenou hrabalovskými příběhy vyslechnutými po hospodách, ale i s trochou nadnesené meyrinkovské duchařiny. A hlavně originální jazyk, svébytný styl. Pro mě tedy objev roku 2010, i když jde o osm let starý román a já četl jeho 3. vydání (dokonce dotisk). Krom čtenářského nadšení ve mně probudil i bytostnou chuť něco napsat, ale to je víc než vedlejší a rozhodně to není novoroční předsevzetí.
Nevím, kdo to prohlásil, ale nejlepší literatura je prý ta, v níž se dočteme, co už dávno víme, ale zapomněli jsme na to. Díky románu jsem si připomněl, jak jsem se v dětství ztratil v metru nebo jak jsem se bál strašidel pod postelí. Nebo taky jak mě někdy vadí pas kolem prsou v autě nebo jak se moje první žena bála bouřky. Nebo jsem si zase po dlouhé době vzpomněl, jak dokázalo krmení pro rybičky v akváriu zasmradit celou místnost. A mnoho dalších věcí se mi díky Jaroslavu Rudišovi vybavilo, určitě i proto, že rovněž patří mezi Husákovy děti, a tak jsem znal téměř všechny reálie, krom těch vysloveně berlínských, protože v Berlíně jsem nikdy nebyl.
Jako ukázku stylu zařazuji jen jeden krátký odstaveček (pár dalších odstavečků přidám později):
Lednička se natřásá a motor vzadu na nás vrčí, Katrin sebou škube a zatíná ruce v pěst, protože volá ještě… počkej… a shora padá sáček s rozmarýnem a bazalkou, Katrin voní jako léto v Provence, její oči teď mají stejnou ostrost jako vzduch tam na jihu, kam ji to ale jinak vůbec netáhne, protože je severský typ a žádné maso na rožeň, jak mi potom řekla.
Kouknul jsem se z okna. Obloha se ranila.
V Berlíně jsem nikdy nebyl, ale přece mi to nedalo, abych si neověřil něco z předposlední kapitoly. Hlavní hrdina jede s Katrin taxíkem a zapovídají se s taxikářem. Četl jsem to dobrou čtvrt hodinu, tak dlouho jsem jel taxíkem jen jednou ve Francii, a tak jsem byl zvědav, jestli se ten rozhovor do té cesty po Berlíně vešel. Naťukal jsem v google maps do vyhledavače trasu Schöneberg, Berlin, Deutschland - Zelterstraße, Berlin, Deutschland a vypadlo na mě 9,6 km, 18 min. Pak už jsem se bál jen poslední kapitoly, protože v románu bylo hodně věcí načatých a já nějak podvědomě toužil po jejich ukončení, rozuzlení a přitom už zbývaly jen čtyři stránky a kousek. A pak jsem si uvědomil, že jsem věděl, jak to skončí, jen jsem na to zapomněl.
Jde o román s Jaroslava Rudiše Nebe pod Berlínem. Četl se mi jako po másle. Berlín se tu stává millerovskou Paříží prosycenou hrabalovskými příběhy vyslechnutými po hospodách, ale i s trochou nadnesené meyrinkovské duchařiny. A hlavně originální jazyk, svébytný styl. Pro mě tedy objev roku 2010, i když jde o osm let starý román a já četl jeho 3. vydání (dokonce dotisk). Krom čtenářského nadšení ve mně probudil i bytostnou chuť něco napsat, ale to je víc než vedlejší a rozhodně to není novoroční předsevzetí.
Nevím, kdo to prohlásil, ale nejlepší literatura je prý ta, v níž se dočteme, co už dávno víme, ale zapomněli jsme na to. Díky románu jsem si připomněl, jak jsem se v dětství ztratil v metru nebo jak jsem se bál strašidel pod postelí. Nebo taky jak mě někdy vadí pas kolem prsou v autě nebo jak se moje první žena bála bouřky. Nebo jsem si zase po dlouhé době vzpomněl, jak dokázalo krmení pro rybičky v akváriu zasmradit celou místnost. A mnoho dalších věcí se mi díky Jaroslavu Rudišovi vybavilo, určitě i proto, že rovněž patří mezi Husákovy děti, a tak jsem znal téměř všechny reálie, krom těch vysloveně berlínských, protože v Berlíně jsem nikdy nebyl.
Jako ukázku stylu zařazuji jen jeden krátký odstaveček (pár dalších odstavečků přidám později):
Lednička se natřásá a motor vzadu na nás vrčí, Katrin sebou škube a zatíná ruce v pěst, protože volá ještě… počkej… a shora padá sáček s rozmarýnem a bazalkou, Katrin voní jako léto v Provence, její oči teď mají stejnou ostrost jako vzduch tam na jihu, kam ji to ale jinak vůbec netáhne, protože je severský typ a žádné maso na rožeň, jak mi potom řekla.
Kouknul jsem se z okna. Obloha se ranila.
V Berlíně jsem nikdy nebyl, ale přece mi to nedalo, abych si neověřil něco z předposlední kapitoly. Hlavní hrdina jede s Katrin taxíkem a zapovídají se s taxikářem. Četl jsem to dobrou čtvrt hodinu, tak dlouho jsem jel taxíkem jen jednou ve Francii, a tak jsem byl zvědav, jestli se ten rozhovor do té cesty po Berlíně vešel. Naťukal jsem v google maps do vyhledavače trasu Schöneberg, Berlin, Deutschland - Zelterstraße, Berlin, Deutschland a vypadlo na mě 9,6 km, 18 min. Pak už jsem se bál jen poslední kapitoly, protože v románu bylo hodně věcí načatých a já nějak podvědomě toužil po jejich ukončení, rozuzlení a přitom už zbývaly jen čtyři stránky a kousek. A pak jsem si uvědomil, že jsem věděl, jak to skončí, jen jsem na to zapomněl.
3 komentáře:
Fascinaci Rudišem chápu a sdílím, ale jen u tohoto románu. Navíc po setkání na autorském čtení už asi jeho knihy nikdy nebudu číst stejně... AUTORSKÁ ČTENÍ BY SE MĚLA ZAKÁZAT!
Máš pravdu, "románový autor" je něco, co nesmí být zkomoleno odhalením "autora z masa a kostí", mně stačila fotografie na wikipedii, abych si o autorovi přestal hledat jakékoli další podrobnosti. Podle mě by soudný autor, když napíše něco, co má šanci ho přežít, měl buď okamžitě zemřít nebo se uklidit na neznámé místo do Mexika a jako B.Traven posílat romány do redakce poštou bez zpáteční adresy.
Jsem moc ráda,že jsem se trefila do tvého vytříbeného vkusu...
Okomentovat