11. února 2011

Pod přátelskou palbou

Viděli jsme nedávno s Věruškou film Velká cesta z roku 1962, kde Josef Abrhám hrál jednu ze svých prvních větších rolí. Film je o osudech Jaroslava Švejka a natočil ho sovětský režisér Ozerov převážně s českými herci. Na filmu to je znát, milovníci literárního Švějka myslím úpěli, i když svoje kouzlo film má, a tak jsme ho vydrželi až do konce. Docela pěkně byl vystižen princip bolševické revoluce, i když asi nechtěně – převzetí moci nad městem hrstkou samozvanců, mezi nimiž vynikala Šura (kterou ztvárnila krásná ruská herečka Inna Gulaja), žena, kterou si Hašek z Ruska přivezl, i když v Praze už jednu ženu měl (což se ve filmu radši neříká).

Humorně je ve filmu pojato i Haškovo přeběhnutí k Rusům, kdy po partě přeběhlíků pálí ruské kanóny, protože nepřítel nevěří, a rakouské kanóny, protože domácí armáda je má již za velezrádce. Na tuhle epizodu bych asi zapomněl, kdybych se včera neodhodlal rozbalit starou obálku s dopisem, který 25. května 1917 poslal jakýsi Béďa z ukrajinského městečka Bludniky své ženě do Lázní Bělohrad.

… přišel ordonanc z jedné naší Meßstelle do Bludník a přinesl mi lístek od Petery, který stál blíže jeho batterie. Wachtposten by nechodil žádný po cestě nyní nepřítelem silně ostřelované. Narazil na něho náš ordonanc, slovo dalo slovo a dozvěděl se takto o mně. To se ví, že jsem neměl jiného na práci, než se pustiti večír k němu. Ještě byla to nejlepší doba, neb ve dne bych se tam byl ani nedostal pro silné střílení děl. Než, bylo to i večer lechtavé. Kdybych byl věděl, jak to tam vypadá, raději bych balíček oželil aneb později odnesl. Vše šlo po cestě dobře, až před samým stanovištěm batterie, tam totiž granáty houkaly jak psi, před a za hlubokou a úzkou roklinu narážejíc. V roklině stály kanóny naše a těžké hmoždíře německé; poslední potýkaly se s nepřítelem né sice dlouho, ale náramně zuřivě. Asi na 100 kroků od nich, nevěděl jsem, mám-li jíti kupředu nebo dozadu anebo zůstati stát. Jakmile jsem ale viděl, že Rusové přestřelují, mazal jsem jako s terpentinem k německé batterii a přihlížel jejich čilé palbě. Viděti Němce pracovati jest přece gusto, s jakou horlivostí a chutí do toho mažou. Tanec potrval asi 20 minut, načež byl zase klid. Odebral jsem se tedy vedle k našim kanonkám rovnou do Unterstandu. To se ví, že Petera, přestože se to kolem práskalo, spal jako dudy. Budím jej docela zvolna, ale marně, načež trochu s ním zaklepu; otevře oči…

Když to vidítě napsané krásným starým rukopisem člověka, který to takhle zažil, je to silnější než ve filmu nebo v románu. Dokonce jsem si pomyslil, jestli to nepsal Baloun. Poslyšte:

Rusové začínají nyní vůbec trochu živěji páliti, možná předehra. Víš, co jsem nyní dobrého spapal? od včerejška zbyla mi hezká porce polenty (hustá to kaše kukuřičná s několika suchýma švestkama); odpoledne fasoval jsem špek (také pěkný kousek), udělal z kaše placku na šálek vrchní, vyšpekoval jako zajíce, podmastil a v troubě upekl. Polovic měl jsem včera večer ke kávě, zbytek chutná dnes. Chutnalo mi to dobře, jelikož jsem nešetřil mastidlem. Dnes večer udělám Eierspeise, sehnal jsem 3 vajíčka po 20 h, tož bude zase dobrá večeře a ½ l vína červeného a dosti dobrého k tomu. Poslední bych radši popřál Tobě, aspoň takovou porci na 2 dny. Takto vidíš, že se nasytím dosti, neb kde něco k snědku, hned jsem při tom. Též mléko koupím častěji arciť za 60 h litr… Že jest v Hinterlandu již o vše dosti velká nouze, si mohu pomysliti a vyčtu to též z novin, které tu a tam jsou ve „vojenském zátiší“ vyložené. My máme zde ještě dost papání, brambory, nudle v polévce (většinou kuk. krupice); masa jest dosti, špek, salám uherský, sardinky, marmeláda, rollmopsy i v mléku zadělaný tvaroh ve velkých štandlíkách. Chleba k tomu každý 2 dny: 1 komisárek asi po 1 kg. Vlastně se nyní může říci, že jest zde lepší než doma, ačkoliv bych se raději doma spokojil s třetinou.

Tyhle autentické zápisky ve mně vzbudili chuť pokračovat v přepisování korespondence Máni a Vládi. Tady je další Mánin dopis.

Žádné komentáře: