8. února 2011

Pryč s únorem

Únor
Únor – úmor, tak ho vnímá Madla. Že v tom měsíci se všecky nemoce lidem zhoršují, a kdo je težce nemocný, může umřít. „To říkal Zdeněk Kubeš, pamatuješ? On měl jednu dobu potíže s ledvinami a v únoru se mu to vždycky zhoršilo.“ Vzpomínali jsme, kolik lidí z našeho obzoru už umřelo. Ale v kterém měsíci, nevěděli jsme. Ona sama, zdá se jí, musí si častěji brát Quamatel, na žaludek. „Je ti něco?“ ptal jsem se. „Ale není.“


To je zápis z 10. února 2004 ve Vaculíkově Hodinách klavíru. Taky nemám rád únor, nejen kvůli své ledvině. V únoru jsou noci nejdelší, protože člověk už je z těch opravdu nejdelších na začátku zimy tak unavený, že mu připadá, že slunce ani nevyleze. Včera měla Věruška dovolenou, a tak jsme šli na procházku podél řeky. Bylo jaro. Svítilo slunce.

Dneska byl zase únor. A za rok bude další. A delší, o den.

Únor – úmor.
Zvenku nám pěkně na stůl svítilo slunko. Snídali jsme. Madla pravila: „Budu ráda, až ten únor bude za námi. Pamatuješ, jak Zdeněk Kubeš jednou říkal, že v únoru umírá nejvíc lidí? Když je někdo nemocný a přežije tento měsíc, ten už bude žít dál.“ Vzpomínali jsme, kdo okolo nás je nějak nemocný. Ale nejvíce bolí kolena mne. Když jsem včera jel na klavír, nevěděl jsem, kterou nohu mám při vystoupení z tramvaje položit na schodek první. Bojím se každého Madlina píchnutí v hlavě, pocitu v břiše.
(9.2.05)

Žádné komentáře: