Režijní poznámky na okraj Vernisáže

Za rok touhle dobou to bude století od úmrtí jednoho z největších moderních dramatiků Augusta Strindberga. Včera jsem večer usínal nad výpisky z jeho esejů o divadle a z Dopisů Intimnímu divadlu, které psal těsně před smrtí. Potřeboval jsem něco takového číst právě teď, necelých čtrnáct dní před premiérou naší inscenace Havlovy Vernisáže.

Naše pojetí zatím tak trochu kolísá mezi dvěma protipóly: mezi realismem a náznakem scény a mezi civilním a teatrálním hereckým projevem. Obojí antagonismus vznikl vlastně proto, že se Havlova hra odehrává v obývacím pokoji načančaném pro večírek, kterému se dnes spíš než vernisáž říká lidově kolaudace. Ještě před dvěma lety jezdilo s touto hrou pardubické ochotnické divadlo Exil po obývácích soukromých domácností a hrálo pouze za cesťák. My se budeme při premiéře muset poprat se sálem Střelnice.

Strindberg píše o vzniku stockholmského Intimního divadla:

Na otázku, co Intimní divadlo chce a jaký smysl mají komorní hry, mohu odpovědět takto: V dramatu hledáme silný, závažný motiv, ovšem s jistým omezením. V provedení se vyhýbáme jakékoli strojenosti, veškerým hledaným efektům, místům pro potlesk, parádním rolím, sólovým číslům…

Hledal se malý prostor, aby herce bylo slyšet na kterémkoli místě v hledišti, aniž museli křičet. Existují totiž divadla tak veliká, že herci musí mluvit příliš nahlas. Tak se zkraslí každá intonace, vyznání lásky se musí vykřičet, důvěrné sdělení vyslovit jako vojenský povel, tajemství srdce vyřvat z plna hrdla. Celek působí, jako by se herci zlobili nebo někam pospíchali.

Na mnoha místech Strindberg řeší kulisy, které divák při dobrých hereckých výkonech, kdy se musí soustředit i na mimiku herců, nakonec téměř nevnímá, a tak není třeba je řešit naturalisticky. Na divadle se samozřejmě dá vystavět celý kostel i s klenbou, oltářem a křtitelnicí, ale zároveň stačí dát na jeviště desku s čísly písní, tedy to, co každého návštěvníka kostela dnes praští přes oči, a jakmile ze zákulisí vyjde herec v kostýmu faráře, diváci jsou doma a víc nepotřebují.

Ve Vernisáži máme za úkol ztvárnit byt snobů z období normalizace. Dnes mě napadlo jak. Premiéra se blíží a já se začínám těšit. Z herců mám radost. Do premiéry máme ale ještě hodně práce.

Každé neodůvodněné používání efektů je manýrou: nesmyslné umělé pauzy, předstírané odchody, přehnaný chvat, pohyby paží, loutkovité pohyby, koketování s obecenstvem, pláč bez příčiny.

Strindberg také píše o tom, že některé hry nemusí být inscenovány, aby člověka zaujaly. Neviděl  v divadle například nikdy druhý díl Goethova Fausta, Schillerova Dona Carlose, Shakespearovu Bouři, ale přesto je viděl před sebou, když je četl.

… existují dobré hry, které by se neměly hrát a které nejsou určeny k tomu, abychom se na ně dívali. Jsou však špatné divadelní hry, které je nutno hrát, aby vůbec mohly žít; musí je zdokonalovat a zušlechťovat herecké umění.

Mezi ty skvělé, ale nehratelné patří i Čínská zeď Maxe Frische, jedna z prvních her, které jsem chtěl jako mladý intelektuál režírovat. Dnes bych se na to vykašlal. Nicméně na monolog Dona Juana, který vyčítá Kryštofu Kolumbovi jeho objevy, protože jimi člověk přišel o tajemství skryté na neznámých ostrovech a v neznámých světadílech na placaté nekonečné zemi, na ten nikdy nezapomenu, i když jsem knížku ztratil už asi před patnácti lety. Zítra jedu do Prahy, tak se pokusím ji někde v antikvariátě sehnat a podělit se. Max Frisch se narodil právě před sto lety.