Včera jsem dočetl první dílo od Guy de Maupassanta. Nikdy mě to nezlákalo ani ke Kuličce (výhodné to, protože krátké povinné četbě) ani za Miláčkem. Když jsem psal SOČku o Tolstém, překvapilo mě, že se ve svých teoretických spisech tento velký ruský spisovatel Maupassantem hodně zabýval.
Minulý týden mi poštou přišla pěkně vázaná kniha, na kterou jsem dostal hned chuť. Kdybych dal na Tolstého, ten ji vážil jako autorovu nejslabší vůbec. V ostatních Maupassantových románech „je pár dojemných scén, ale jeho poslední kniha v nás nevzbudí než hnus“ (отвращение), napsal. Tou poslední knihou jsou Naše srdce. Že jí dám přednost před ostatními, o tom nakonec rozhodla tři slova v tiráži: Přeložil Jindřich Hořejší.
Můj táta se to možná nikdy nedozvěděl, ale když pracoval v jedné pražské bance jako hlídač (a protože v Praze neměl ubytovnu, často tam spával v takovém provizorním bunkru), chodil po místech, kde za první republiky byla kavárna Tůmovka. V téhle kavárně sedával dnes a denně Jindřich Hořejší a na stole měl rozloženy knihy a papíry.
Jaroslav Seifert v kapitole Dýmka od Tristana Corbiéra vzpomíná: „Překládal rychle a právě tak i psal, odpovídajíc při tom na dotazy svých známých sedících opodál. Nic ho nevyrušilo. Objednával jednu černou kávu za druhou, občas kávu prostřídal pohárem piva a ustavičně kouřil. A večer neměl na večeři… Stávalo se někdy, když v pozdních hodinách složil svá lejstra a knihy do aktovky a zavřel péro, že musil zavolat potichu na pana vrchního: Pane vrchní, neplatit! Načež vrchní spočítal všechny kávy, piva a cigarety, napsal na účtenku a vložil ji do zvláštní přihrádky své nadité náprsní tašky, která byla tak objemná, že se mu na prsa nevešla a musil ji nosit v zadní kapse u kalhot. A Hořejší vyšel z kavárny na čerstvý vzduch. Ale daleko nešel a navštívil vinárnu Kumanovo pod Novoměstskou věží na konci Vodičkovy ulice. Od Tůmovky to bylo asi sto kroků...“ (Všecky krásy světa)
Jindřich Hořejší a Rudolf Losenický! Byli si těmi pochůzkami po hospůdkách náramně podobni. Jen poměr káv a piv byl obrácený. Moje touha po překladech Jindřicha Hořejšího je tedy takovým rodinným poutem. Navíc Tristan Corbiére v Hořejšího překladu je nejoblíbenějším básníkem mého nejoblíbenějšího básníka, který už dávno básničky neskládá.
Guy de Maupassant měl pěšinku umetenu a já jsem jeho dílo pozřel jedním hltem. A mám pro vás připraveno spoustu citátů, které ve vás sice možná vyvolají hnus, ale pro mne byly zajímavou inspirací, přestože dějově to nijak zvlášť silná kniha není.
Když už jsem tu psal o Hořejším jako o překladateli, zastavím se tu nad několika maličkostmi, které mě zaujaly. Na jedné stránce vysvětluje hlavní hrdinka hlavnímu hrdinovi, že se do něj (stejně jako do nikoho jiného) neumí zamilovat a že bude jeho přítelkyní, hezkou přítelkyní – „mluvím s vámi jako kamarádka a nic vám netajím“. To kamarádství mi na rok 1934 přišlo docela moderní. Zajímal mě originál a opravdu, proti „une amie, une jolie amie“ stojí „je vous parle en camarade“.
Co mě ale opravdu zarazilo, byla „pneumatická kartka“, kterou hlavní hrdinka na začátku druhé části knihy hlavního hrdinu k sobě povolala. V originále je ovšem „une dépêche bleue“. O pár desítek stran dále dostal „pneumatickou zálepku, v níž mu určovala dostaveníčko na příští den, v touž hodinu“, dále je řeč o „modré zálepce“. Tady už se v originále objevuje „un court télégramme“ a „petit papier bleu“. Musel jsem chvíli pátrat.
Ano, jde o pověstnou potrubní, neboli pneumatickou poštu. Ta začala v Paříži fungovat v roce 1866 (po Londýně a Berlíně). Lístky doručované potrubní poštou měly modrošedou barvu, a tak se pro ně vžil název petit bleu, který potom zůstal i pro označení telegramu jako takového. Užívání potrubní pošty v Paříži kulminovalo před a během 2. světové války, po ní přišla krize, přestalo se opravovat a s novými komunikačními kanály byla v roce 1984 zastavena nadobro. V Praze byla potrubní pošta zavedena později než v Paříži, ale zato vydržela v provozu, až do povodní v roce 2002. A možná, že se ještě i vy nějaké té pneumatické kartky dočkáte. Já ti za tuhle modrou zálepku, tati, děkuju!
Minulý týden mi poštou přišla pěkně vázaná kniha, na kterou jsem dostal hned chuť. Kdybych dal na Tolstého, ten ji vážil jako autorovu nejslabší vůbec. V ostatních Maupassantových románech „je pár dojemných scén, ale jeho poslední kniha v nás nevzbudí než hnus“ (отвращение), napsal. Tou poslední knihou jsou Naše srdce. Že jí dám přednost před ostatními, o tom nakonec rozhodla tři slova v tiráži: Přeložil Jindřich Hořejší.
Můj táta se to možná nikdy nedozvěděl, ale když pracoval v jedné pražské bance jako hlídač (a protože v Praze neměl ubytovnu, často tam spával v takovém provizorním bunkru), chodil po místech, kde za první republiky byla kavárna Tůmovka. V téhle kavárně sedával dnes a denně Jindřich Hořejší a na stole měl rozloženy knihy a papíry.
Jaroslav Seifert v kapitole Dýmka od Tristana Corbiéra vzpomíná: „Překládal rychle a právě tak i psal, odpovídajíc při tom na dotazy svých známých sedících opodál. Nic ho nevyrušilo. Objednával jednu černou kávu za druhou, občas kávu prostřídal pohárem piva a ustavičně kouřil. A večer neměl na večeři… Stávalo se někdy, když v pozdních hodinách složil svá lejstra a knihy do aktovky a zavřel péro, že musil zavolat potichu na pana vrchního: Pane vrchní, neplatit! Načež vrchní spočítal všechny kávy, piva a cigarety, napsal na účtenku a vložil ji do zvláštní přihrádky své nadité náprsní tašky, která byla tak objemná, že se mu na prsa nevešla a musil ji nosit v zadní kapse u kalhot. A Hořejší vyšel z kavárny na čerstvý vzduch. Ale daleko nešel a navštívil vinárnu Kumanovo pod Novoměstskou věží na konci Vodičkovy ulice. Od Tůmovky to bylo asi sto kroků...“ (Všecky krásy světa)
Jindřich Hořejší a Rudolf Losenický! Byli si těmi pochůzkami po hospůdkách náramně podobni. Jen poměr káv a piv byl obrácený. Moje touha po překladech Jindřicha Hořejšího je tedy takovým rodinným poutem. Navíc Tristan Corbiére v Hořejšího překladu je nejoblíbenějším básníkem mého nejoblíbenějšího básníka, který už dávno básničky neskládá.
Guy de Maupassant měl pěšinku umetenu a já jsem jeho dílo pozřel jedním hltem. A mám pro vás připraveno spoustu citátů, které ve vás sice možná vyvolají hnus, ale pro mne byly zajímavou inspirací, přestože dějově to nijak zvlášť silná kniha není.
Když už jsem tu psal o Hořejším jako o překladateli, zastavím se tu nad několika maličkostmi, které mě zaujaly. Na jedné stránce vysvětluje hlavní hrdinka hlavnímu hrdinovi, že se do něj (stejně jako do nikoho jiného) neumí zamilovat a že bude jeho přítelkyní, hezkou přítelkyní – „mluvím s vámi jako kamarádka a nic vám netajím“. To kamarádství mi na rok 1934 přišlo docela moderní. Zajímal mě originál a opravdu, proti „une amie, une jolie amie“ stojí „je vous parle en camarade“.
Co mě ale opravdu zarazilo, byla „pneumatická kartka“, kterou hlavní hrdinka na začátku druhé části knihy hlavního hrdinu k sobě povolala. V originále je ovšem „une dépêche bleue“. O pár desítek stran dále dostal „pneumatickou zálepku, v níž mu určovala dostaveníčko na příští den, v touž hodinu“, dále je řeč o „modré zálepce“. Tady už se v originále objevuje „un court télégramme“ a „petit papier bleu“. Musel jsem chvíli pátrat.
Ano, jde o pověstnou potrubní, neboli pneumatickou poštu. Ta začala v Paříži fungovat v roce 1866 (po Londýně a Berlíně). Lístky doručované potrubní poštou měly modrošedou barvu, a tak se pro ně vžil název petit bleu, který potom zůstal i pro označení telegramu jako takového. Užívání potrubní pošty v Paříži kulminovalo před a během 2. světové války, po ní přišla krize, přestalo se opravovat a s novými komunikačními kanály byla v roce 1984 zastavena nadobro. V Praze byla potrubní pošta zavedena později než v Paříži, ale zato vydržela v provozu, až do povodní v roce 2002. A možná, že se ještě i vy nějaké té pneumatické kartky dočkáte. Já ti za tuhle modrou zálepku, tati, děkuju!
1 komentář:
Skvělý příspěvek, díky za něj. Špína
Okomentovat