Od pana Elčknera jsme se dozvěděli, kde bydlel MUDr. Drůbek, znali jsme i starou fotografii toho domu. Byli jsme zvědaví, jak vypadá to místo dnes. Museli jsme přes most, který strážil sv. Nepomuk, podél potoka až k Panskému rybníku, jenž v jednom místě lemovala vrbová alej.
Naproti přes ulici stál dům čp.181.
Tak sem chodila za 1. světové války Máryš každé ráno ze svého pronajatého pokojíku na náměstí pracovat jako asistentka. Z brány tohoto domu vyjížděl kočár s dr. Drůbkem za nemocnými v okolních 30 vesnicích, ale taky vyzvednout profesora prostějovské reálky dr. Tomana, když za Máryš přijel z haličské fronty. Jsou to zvláštní pocity. Věděli jsme, že ty dopisy, které jsme přivezli, už tady na tom místě jednou byly. Stáli jsme tam jako pošmistr a pošmistrová z minulosti.
Hned jak Julinka bude schopná, vyrazíme na další cesty pokračovat v pátrání. Jednou možná budeme opravdovými doručovateli zvláštního druhu pošty, kterou bychom v cíli rádi předali do rukou, v jejichž žilách koluje krev alespoň jednoho z našich hrdinů.
Zítra vyrážím na svou soukromou expedici do Soběslavi. Vím, že existuje tátova korespondence s rodiči, kterou vedli v době, kdy studoval na brněnské vojenské akademii. Tehdy mu náhle umřela maminka. Jednou jsem tajně vnikl dědovi do ložnice a pár dopisů jsem si přečetl. Dědova cimra, to pro nás vnoučata bylo místo, kde erant leones. Tu a tam jsme pootevřenými dvěřmi zahlédli nějakou porcelánovou sošku, pianino u stěny či Marxovy spisy v knihovně, ale práh jsem v životě překročil snad jen dvakrát. Poprvé, když teta právě pomocí toho pianina rodiče k tátově velké lítosti utvrdila, že mě do hudebky posílat nemá cenu. Podruhé, když jsem chtěl prolomit tabu a otevřel jednu skříňku, kde jsem našel krabici plnou dopisů. Táta mi umřel, děda ho následoval, bojím se, aby ty dopisy nezmizely a abych pak nemusel čekat na zázračného pošmistra. A taky tam možná najdu nějaké další poklady. Budu si ale pořád připadat, že pronikám, kam nemám, jako bych lezl do skříní s dědovými podvlíkačkami.
Pro ty, co náhodou čekali další plány na italskou expedici, mám jiné čtení. Do Itálie jsem stopoval skoro každý rok a mám ji tak spojenou s nejsvobodnější částí mého života, je pro mě velkou inspirací (jak by ne, když třeba pro Horu či pro Holana byla inspirací pouhá jedna cesta), řekl bych snad dokonce osudem, a to přesto, že jsem se nikdy nezamiloval do Italky (jen jsem se v Itálii oženil) a nenaučil se italsky. S tím osudem jsem to ale trochu přehnal. Psal jsem tu o spolužačce Lucii. Znal jsem různé útržky jejího osudu, vždyť byla první, kterou jsem před lety ze spolužáků spatřil, jel jsem za ní do Prahy ještě před srazem... a poprvé jsem ochutnal pravé italské těstoviny s olivami a parmezánem. Dnes jsem si přečetl na jejích zbrusu nových stránkách její italský životopis a všechno moje odhodlání psát o Itálii bylo pryč. Ptám se tedy tímto Lucie: Nechtěla bys se mnou a s mými kamarády podniknout expedici do Itálie, jejíž obrysy se snad dají dohledat v mých několika předchozích článcích na toto téma?
Pro ty, co náhodou čekali další plány na italskou expedici, mám jiné čtení. Do Itálie jsem stopoval skoro každý rok a mám ji tak spojenou s nejsvobodnější částí mého života, je pro mě velkou inspirací (jak by ne, když třeba pro Horu či pro Holana byla inspirací pouhá jedna cesta), řekl bych snad dokonce osudem, a to přesto, že jsem se nikdy nezamiloval do Italky (jen jsem se v Itálii oženil) a nenaučil se italsky. S tím osudem jsem to ale trochu přehnal. Psal jsem tu o spolužačce Lucii. Znal jsem různé útržky jejího osudu, vždyť byla první, kterou jsem před lety ze spolužáků spatřil, jel jsem za ní do Prahy ještě před srazem... a poprvé jsem ochutnal pravé italské těstoviny s olivami a parmezánem. Dnes jsem si přečetl na jejích zbrusu nových stránkách její italský životopis a všechno moje odhodlání psát o Itálii bylo pryč. Ptám se tedy tímto Lucie: Nechtěla bys se mnou a s mými kamarády podniknout expedici do Itálie, jejíž obrysy se snad dají dohledat v mých několika předchozích článcích na toto téma?
Žádné komentáře:
Okomentovat