Zpět k Metuzalému

K projevu na dnešní svatbu mě inspirovalo zvláštní výročí: G. B. Shaw dostal před 85 lety Nobelovu cenu za literaturu (zpětně za rok 1925), ale právě 18. listopadu 1926 odmítl sumu, kterou tím každý laureát získá se slovy, že by Nobelovi odpustil vynález dynamitu, ale že jen ďábel mohl vymyslet něco takového jako je Nobelova cena. Vyštrachal jsem doma první český překlad jeho divadelní hry Zpět k Mětuzalému s dlouhatánskou předmluvou rozdělenou do kapitil z roku 1929 a to mě zase nasměrovalo k nedávnému úryvku z Platona, který otiskl na svém blogu náš Pavlik.

Před devadesáti lety napsal anglický spisovatel G. B. Shaw divadelní hru Zpět k Metuzalému, jejíž první část se odehrává v biblickém ráji. Shaw si upravuje starozákonní příběh po svém, ale v mnohém je velice inspirativní. Z rozhovoru mezi Evou a hadem vysvítá, že jakousi matkou Adama a Evy byla Lilith, jinak bájná postava z židovského talmudu, kterou do evropského kulturního povědomí dostal Goethův Faust. A teď cituji hadovu repliku z prvního českého překladu: „Lilith byla samotna, nebylo u ní žádného muže, shlédla smrt… a věděla, že musí vynajít způsob, kterak se obroditi a odložiti kůži jako já. Měla mocnou vůli. Usilovala a usilovala, chtěla a chtěla po více měsíců, než je listí na stromech v této zahradě. Její bolesti byly strašné, její nářek zaplašil spánek z Edenu. Řekla, že se to nesmí nikdy opakovat, že obnovení života je nesnesitelné břímě,  že je to příliš mnoho pro jednoho. A když odložila svou kůži, hle! nebyla tu jen jedna nová Lilith, ale dvě bytosti, jedna jako ona sama, druhá podobná Adamovi. Tys byla jednou, Adam druhou.“

Toto pojetí je velmi blízké Platonovu, které dal do úst pisateli komedií Aristofanovi v debatě při hostině s přáteli na téma původu lásky. Aristofanes tam trochu s nadsázkou tvrdí, že člověk byl nejprve čtyřruký a čtyřnohý a aby nebyl nebezpečný pro bohy, Zeus dal všechny lidi rozetnout vedví a ony poloviny, které spolu stále chtějí srůsti, touží po sobě a dávají možnost vzniku dalších ušlechtilých poloviček.

Nechci tady ale zabředat do mytologie. Jak správně říkal pan farář, kterého jsem měl na katechismus, mýty o stvořní světa a člověka nejsou reportáže, protože ten, kdo je sepsal u toho logicky nemohl být. Jsou to podobenství, která mají člověku dát možnost zamyslet se nad smyslem lidského života. Mezi slovy, která se Eva a Adam od hada v Shawově divadelní hře postupně naučí jsou to tato: láska, žárlivost, naděje, slib a manželství. Přesně v tomto pořadí také postupuje vpřed váš vzájemný vztah. Nemusím se ptát, zda se berete z lásky, to považuji za samozřejmé. Ale berete se i ze žárlivosti, kterou oba překonáváte nadějí, že se budete milovat jednou pro vždy. Tuto naději jste se rozhodli dnes zpečetit slibem. A tento slib odstartuje Vaše manželství.

Dál už to bylo z jiného soudku.