Láska až za hrob

Četl jsem na přednášce o Bieblovi z mnoha knih z mé knihovny, ze Seifertových Všech krás světa, z Nezvalova Z mého života i jeho Křídel či Moderních básnických směrů, z Hrubínových Lásek, z Pamětí Václava Černého, z Halasovy a Wolkerovy korespondence a dokonce jsem doma vyštrachal i knihu Jiřího Taufera Strana, lidé, pokolení, která mimochodem Biebla vystihla jako téměř žádná jiná. Měl jsem i dost výstřižků z novin a neuvěřitelně napínavou publikaci Bojím se jít domů, že uvidím kožené kabáty na schodech (která vyšla letos v 500 výtiscích) Z knihovny jsem měl ještě půjčeny Kalistovy Tváře ve stínu, a tak jsem myslel, že mě nic nemůže překvapit. Samozřejmě překvapilo.

Paní knihovnice mi po přednášce přinesla výbor z listů Konstantina Biebla ženě Marii, jak ho uspořádal a v 300 výtiscích vydal Ivo Markvart v lounské knihovně v roce 1998. Řekl bych, že jsem právě tuhle knihu potřeboval! Bieblův vztah k ženě se mi totiž pod vlivem této rozhlasové reportáže a vzpomínek několika přátel scuknul na Konrádovo „Kosťo, tam budou prachy“ a brzkou odluku manželů od stolu a lože. Nebylo to tak! Byla to láska! Láska, jaké je schopen jenom básník, ať má milenek, kolik chce, k ženě, ať je jakkoli promiskuitní.

Až umřu (jaké štěstí, že já dřív než Ty) budu se těšit v hrobečku, že jednou Tvoje sladké tělo promění se v hlínu jako já a promísí se se mnou a vyrostou z nás macešky a barvínek. Jeho modré kvítky jsou dnešní Tvoje oči, zůstanu jim věren i po smrti. Kdysi mi bylo jedno, co je po smrti, ale Ty mne nikdy už neopouštěj, ať jsme lidé, tráva nebo kamení…

Až příště pojedu z jara do Slavětína, přivezu na hrob barvínek…