První ze čtyř literárních poutí, které jsem dokončil, byla pouť Itálií po stopách legionářů v sedmi vozech, které by dnes zdobily park sběratelů veteránů. Tím, že jsem Itálii několikrát prostopoval od sever na jih a od jihu na sever, prožíval jsem tu cestu s nimi.
Čtenáři soběpisníku vědí, že jsme se s Věruškou brali v Padově, přesněji na padovském předměstí ve čtvrti Ponte San Nicoló.
Pak nás Lorenzo vzal na Prato della Valle, obrovské náměstí, na kterém jsme se těžko orientovali. Chvíli jsme se slunili a když nás začaly pálit nosy, zalezli jsme do ulice, na jejímž konci už byl vidět slavný kostel.
To jsou moje slova, která patřila k tomuto obrázku.
Vůbec jsem netušil, jaké to náměstí má pro Čechy genia loci. Představte si, že 8. prosince 1918 na tomhle největším italském náměstí stálo 20.000 Čechoslováků a za přítomnosti italského krále Viktora Emanuela III. zpívalo Kde domov můj?! Poté se celé náměstí topilo v italských výkřicích „Evviva la Boemia“ a „Evviva l'Italia“! A my jsme se tam o 90 let později jen tak plácali.
Pamatuju si, že mě velikost toho náměstí fascinovala a v duchu jsem se ptal, jestli je větší než pražské Karlovo (je!).
14. prosinec, den mých narozenin, mám v dějepisu krom jiného spojen i s odchodem T.G. Masaryka na odpočinek v roce 1935. Teď pro mě ale bude vždy na prvním místě 14. prosinec 1918, kdy Masaryk opustil Paříž, aby se v Padově setkal se zbytky legionářů a vydal písemný projev. Do Československa přijel prezident osvoboditel rovnou z Padovy. Tuhle stránku si čtu znovu a znovu.
Není to kvůli konci Masarykova projevu, i když i ten je samozřejmě zajímavý, ale hlavní důvod je zmínka o místech, která výprava z roku 1930 nafotila. Jedna skupina totiž mezi osadami jižně od města fotila i Ponte San Nicolo – a přiznám se, že jsem si nemyslel, že název té neznámé díry, kde jsme s Věruškou měli svatbu, kdy objevím napsaný někde, kde bych ho nečekal.
To jsou moje slova, která patřila k tomuto obrázku.
Žádné komentáře:
Okomentovat