Dneska jsem potkal v infocentru Honzu Cháru, kupoval si skromně Kadaňské noviny a já jsem si vzpomněl, že jsem tam četl jeho článek. Není to Čapek ani Klapka Jerome, ale pochválil jsem ho a vyzval, aby psal směle dál. Vzpomněl jsem si na jeden článek v lounském Hlasu z roku 1990, jenž jsem našel u dědy při minulé návštěvě (výrazně orámovaný dědovým červený fixem).
Není to ke chlubení, spíš je to stylistická ostuda, ale právě proto to zde otisknu. Každý musí nějak začít. Tenhle článek je moje druhé publikované dílko, to první jsem u dědy neobjevil (ve zpravodaji OF jsem velebil Václava Havla). Strašně se stydím při každé větě, někdy při každém slově, ale má to i příjemnější stránku.
Co z toho článku cítím jen já, to je oslnění ženským pohlavím. Bylo mi 16 let a soustředění dívčího sboru bylo pro mě něco jako pro dromedára sauna. Byl jsem platonicky zamilován do poloviny sboru a možná tak trochu i do sbormistra Vladimíra Petržilky. Občas ho vídám v Lounech, bydlí nedaleko maminky, a tak se mi často vyrojí vzpomínky na ty bláhové chvíle, kdy jsem věřil, že lepší než dát si sprchu s mýdlem je vyválet se po ránu v rose, nechat se ošlehat kopřivami a samovolně oschnout. Podlehl jsem makrobiotické stravě, pěstoval jógu a davovou hypnózu, četl knihy dr. Paula Bruntona a visel na rtech všem těm zpěvačkám od altu až po soprán. Přiznám se, na vystoupení Šlupky-Svěráka jsem úplně zapomněl. Pitomo, křene, vole!
Žádné komentáře:
Okomentovat