Už si to štrádujeme rozlehlou Rusí, což znamená dny a noci ve vlaku. Dnes jako tenkrát v roce 1896 s Vilémem Mrštíkem. Proslýchá se, že jedním z důvodů Mrštíkovy sebevraždy byl i pocit viny z obdivu (zřejmě platonického) k třináctileté dívce, kterou jednou políbil ve včelíně. A právě tam, mezi úly, si autor Pohádky máje chirurgickým skalpelem podřezal krk a pětkrát se bodl do srdce. Důvodů bylo, jak to v podobně tragických případech bývá, asi víc, cukrovka, pomluvy sousedů, špatné vztahy s okolím a místy ostrá kritika jeho díla. Že byl ale Mrštík hebefil, o tom svědčí i nenápadná nymfická pasáž z Cesty do Ruska.
Ale tu naproti mně (jak jsem si toho mohl nevšimnout) spalo dítě – učiněný obrázek… Ne, není krásnějšího pohledu na světě nad spící Jezule. Chvíli padlo na ni oknem vycházející slunce – a byla-li růžová ona sama, byla v tom svitu ještě krásnější. Planula v červáncích rána jak čerstvě rozvitý květ. Nožky jen diskrétně visely jí pod šatem a kolébala se v pohybu vlaku sama. Seděl jsem ve vedlejším kupé tak, že jsem ji měl otevřenými dvířky před sebou jako v rámečku. Víčka jako lupínky růží přikrývaly jí oči, prsíčka lehce vzbouřená prvními jary plnila se bezděčnými vzdechy snu. Hubičku, jak tak ležela, poduškou měla smáčknutou na jednu stranu – a zdálo se, že ani těla nemá, jen se tu tak vznáší v paprscích rána jak světlé zjevení dne. Ale vlnila se na krátkém tom sedadle jako něco, co přece jen nějakou váhu má – přece to nebyl pouhý vzduch, světlo, sen.
Trvalo chvíli, co jsem tak díval jak u vytržení nad světlým tím divem krásné přírody. Stále ta stará píseň o pěkné Markétce a doktoru Faustovi, jak nad ní stál…
Pojednou anděl se poškrábal na nose – a zívl. Bože, jak i ten nejkrásnější anděl přece jenom lidský je! Pojednou vstala, klekla na obě kolínka, jako když doma asi vstává ze svého lůžka a chce se modlit. Protáhla se, protřela si oči oslněna ranní záplavou – a prásk sebou na druhou stranu. Nikdy bych byl nevěřil, že pod těmi čtrnácti lety tak sedadlo může zapraštět. Svinula se jako liška do sebe, v ladnou vlnu ležící zmije, a spala dál.
Ne, už není poesie na světě.
Vlak popojel o něco dál.
Anděl snídal – kaviár a potom mléko a ještě jakési telecí. Bůh sám ví, jak strašlivé spousty jídla a mléka prošly čtrnáctiletým jeho tělíčkem. Kaviárem si anděl namazal celý krajíc chleba. A to že má být na Rusi pravidlem? Fuj.
Ne, není na světě už poesie víc.
Ale tu naproti mně (jak jsem si toho mohl nevšimnout) spalo dítě – učiněný obrázek… Ne, není krásnějšího pohledu na světě nad spící Jezule. Chvíli padlo na ni oknem vycházející slunce – a byla-li růžová ona sama, byla v tom svitu ještě krásnější. Planula v červáncích rána jak čerstvě rozvitý květ. Nožky jen diskrétně visely jí pod šatem a kolébala se v pohybu vlaku sama. Seděl jsem ve vedlejším kupé tak, že jsem ji měl otevřenými dvířky před sebou jako v rámečku. Víčka jako lupínky růží přikrývaly jí oči, prsíčka lehce vzbouřená prvními jary plnila se bezděčnými vzdechy snu. Hubičku, jak tak ležela, poduškou měla smáčknutou na jednu stranu – a zdálo se, že ani těla nemá, jen se tu tak vznáší v paprscích rána jak světlé zjevení dne. Ale vlnila se na krátkém tom sedadle jako něco, co přece jen nějakou váhu má – přece to nebyl pouhý vzduch, světlo, sen.
Trvalo chvíli, co jsem tak díval jak u vytržení nad světlým tím divem krásné přírody. Stále ta stará píseň o pěkné Markétce a doktoru Faustovi, jak nad ní stál…
Pojednou anděl se poškrábal na nose – a zívl. Bože, jak i ten nejkrásnější anděl přece jenom lidský je! Pojednou vstala, klekla na obě kolínka, jako když doma asi vstává ze svého lůžka a chce se modlit. Protáhla se, protřela si oči oslněna ranní záplavou – a prásk sebou na druhou stranu. Nikdy bych byl nevěřil, že pod těmi čtrnácti lety tak sedadlo může zapraštět. Svinula se jako liška do sebe, v ladnou vlnu ležící zmije, a spala dál.
Ne, už není poesie na světě.
Vlak popojel o něco dál.
Anděl snídal – kaviár a potom mléko a ještě jakési telecí. Bůh sám ví, jak strašlivé spousty jídla a mléka prošly čtrnáctiletým jeho tělíčkem. Kaviárem si anděl namazal celý krajíc chleba. A to že má být na Rusi pravidlem? Fuj.
Ne, není na světě už poesie víc.
Žádné komentáře:
Okomentovat