John Zeisel vystudoval sociologii na Kolumbijské univerzitě v New Yorku a poté design na Harvardu, čímž spojil oba obory svých rodičů, kadaňského rodáka Hanse Zeisla a Evy Zeislové, o nichž jsem psal minule. Učil pak na univerzitách v Yale a na Harvardu, ale věnoval se i praktické architektuře, navrhnul např. kancelář pro 350člennou redakci Minneapolis Star-Tribune. Poté začal navrhovat budovy a interiéry pro lidi postižené Alzheimerovou chorobou. Práce s těmito lidmi ho od architektury přivedla na cestu přímé pomoci. John Zeisel je velkým zastáncem nefarmaceutického přístupu k tzv. stařecké demenci.
„Jsem proti ustálenému názoru, že diagnóza se rovná rozsudek. Tohoto stigmatu se musíme zbavit a přistupovat k těm lidem jako k lidem a ne jako k pacientům,“ píše ve své knize Ještě jsem tady, která shrnuje jeho poznatky v této oblasti. Nyní je prezidentem organizace, která provozuje sedm zařízení podle pravidel popsaných v této knize. Naplánovali jsme v Kadani konferenci na toto téma na jaře 2014, kdy by se do našeho města mohly sjet kapacity z celého světa. No, uvidíme.
Do Kadaně přivezl i své dva syny Adama a Evana. Adam provozuje stránku, na níž pečuje o odkaz své babičky a obchoduje s produkty, které ona navrhovala. Evan je herec, producent a scénárista, ale také vede společnost pro pomoc studentům a žákům se zvládnutím studia.
Neděle a pondělí prožité ve společnosti těchto tří zajímavých lidí byl zážitkem, na který se nezapomíná. Při večeři jsme se bavili o podstatě lidské duše, zda je dobrá či zlá, zda je lidstvu vlastnější mír nebo válka. Mezi Hobbese, Locky a čínské filosofy jsem vnesl Pierra Teilharda de Chardina, čímž jsem si prof. Zeisla získal. Byl neuvěřitelně puntičkářský, vše si zapisoval, učil se celou noc dvě věty na úvod své řeči v češtině, nechtěl žádné volno, vše chtěl mít nalajnované, včetně rozhodování nad jídelním lístkem, vždy mě poprosil, abych vybral za něj. Evan s Adamem si na jeho účet někdy zavtipkovali. Adama jsem pochválil, že sice toho moc neřekne, ale pak je to perla. Od té doby se odmlčel úplně. Asi za půl hodiny se ozval, že jsem mu to neměl říkat, protože se teď bojí, že mě zklame. Zase mě rozesmál.
„Jsem proti ustálenému názoru, že diagnóza se rovná rozsudek. Tohoto stigmatu se musíme zbavit a přistupovat k těm lidem jako k lidem a ne jako k pacientům,“ píše ve své knize Ještě jsem tady, která shrnuje jeho poznatky v této oblasti. Nyní je prezidentem organizace, která provozuje sedm zařízení podle pravidel popsaných v této knize. Naplánovali jsme v Kadani konferenci na toto téma na jaře 2014, kdy by se do našeho města mohly sjet kapacity z celého světa. No, uvidíme.
Do Kadaně přivezl i své dva syny Adama a Evana. Adam provozuje stránku, na níž pečuje o odkaz své babičky a obchoduje s produkty, které ona navrhovala. Evan je herec, producent a scénárista, ale také vede společnost pro pomoc studentům a žákům se zvládnutím studia.
Neděle a pondělí prožité ve společnosti těchto tří zajímavých lidí byl zážitkem, na který se nezapomíná. Při večeři jsme se bavili o podstatě lidské duše, zda je dobrá či zlá, zda je lidstvu vlastnější mír nebo válka. Mezi Hobbese, Locky a čínské filosofy jsem vnesl Pierra Teilharda de Chardina, čímž jsem si prof. Zeisla získal. Byl neuvěřitelně puntičkářský, vše si zapisoval, učil se celou noc dvě věty na úvod své řeči v češtině, nechtěl žádné volno, vše chtěl mít nalajnované, včetně rozhodování nad jídelním lístkem, vždy mě poprosil, abych vybral za něj. Evan s Adamem si na jeho účet někdy zavtipkovali. Adama jsem pochválil, že sice toho moc neřekne, ale pak je to perla. Od té doby se odmlčel úplně. Asi za půl hodiny se ozval, že jsem mu to neměl říkat, protože se teď bojí, že mě zklame. Zase mě rozesmál.
Žádné komentáře:
Okomentovat