Já - můj otec

Na Velký pátek jsme si sbalili svých pár švestek a cestou k autu jsem se ještě stavil u jednoho souseda, u něhož mi paní pošťačka nechává sem tam balíček. Tentokrát mezi švestky přibyly balíčky čtyři. Měl jsem tedy cestou do Loun co dělat. Julinku jsem sice po prvních dvou knihách uspal, ale Věruška se nestačila divit (a vlastně jsem se divil i já), jak pestré knihy jsem vydražil.  Od Počátků zeměpisu hvězdářského z roku 1900 přes pár čísel Časopisu českých esperantistů z roku 1913, kde na pokračování vycházela i Babička Boženy Němcové, knihu o ruských legiích ve Francii 1916-18 (o nichž jsem před tím nic netušil), výňatek z Dalimilovy kroniky o dívčí válce na překrásném papíře Holland, jeden z dvou set výtisků Kšaftu umírající matky J.A. Komenského, který na papíře Old Kentucky v Kroměříži vydal tatínek Karla Kryla v roce 1946 (to byly malému Kajíkovi dva roky), báseň Josefa Hory o Jaroslavu Vrchlickém jako přání všeho dobrého do roku 1938 od knihkupce Otto Girgala (ten rok to zrovna moc nevyšlo), knihu Viktora Dyka z roku 1921 s podpisem, až po povídku Jana Čepa Ponocný z roku 1935.

Už u několika knížek se mi to stalo, ale teď mi teprve došlo, jaké úctě se literatura a kniha jako taková těšily.

Tím druhým soukromým tiskem, na jehož vydání přispělo nemálo lidí, byla povídka Ponocný Jana Čepa, kteoru jsem po nocích v Lounech přečetl a narazil si tak soudek literatury dosud neochutnané, srovnatelné snad s Hostovským. A jako mě Hostovský propojil s mým tátou, protože jsem ho četl, zrovna když mi sestra do Francie zavolala tu smutnou zvěst, Čep mě s ním propojil přímo tématem. Hlavní postava povídky, Josef Brach totiž v jednu chvíli svého života pocítí, že se setkává se svým dávno zesnulým otcem.

Nebylo to vytržení ani stav snový – Brachové neměli nikdy příliš útlé sny – syn nevnímal otce jako druhou přítomnost, od sebe oddělenou; cítil se najednou oděn v nebožtíkovu podobu, obtížen jeho tělem, jeho prázdnotou, jeho znechucením – cítil se přepaden jeho úzkostí.

Často mě podobné myšlenky přepadají, mám po tátovi některé geny tak silné, že se prostě někdy neubráním cítit se ne jako on, ale přímo jím. Dvě skvrny na tátově noze, které jsem jako dítě objížděl angličákem, když jsem si z jeho těla udělal autodráhu, mi po jeho smrti vyskočily i na mojí noze (nebo spíš tam byly nenápadné i předtím, jen teprve teď našly opodstatnění), a teď když kolem mého těla leze naše Julinka s tím výrazem z fotografií z mého dětství, najednou jsem někde jinde, někdy jindy a hlavně někdo jiný. A pak při různých pracovních jednáních najednou cítím, že nemluvím já. Jako bych ani nepřemýšlel, co řeknu, ale, až když to řeknu, zjistil, že to řekl můj táta a ne já. Jako by ta situace byla vytržená z jeho života a prostě přenesena do toho mého. Tak silná je dědičnost v kombinaci s Freudem. Přestalo mě to znervózňovat, naopak si to užívám a jsem rád, že je to tak na světě zařízeno. Abych to řekl tátovým slovníkem, jsou to sice divné poloměry, ale celkově je to špica. Jen doufám, že mě nečeká prozření Josefa Bracha:

Dokud byl mladší – ano, Bože můj, vždyť už není mlád, v tom to všechno vězí! Dokud byl mladší, myslil si vždycky, že se to dá jednou všecko naráz napravit, že ten šedavý povlak, který leží na tváři jeho duše, na jeho vnitřním zrcadle, je jenom následek jeho nepořádného života, probděných nocí, vykouřených cigaret a vypitých piv, že jej bude možno jednou naráz protrhnout a odhodit, jakmile se všecko, co je v něm živého, napne ke skoku…


Pochopil najednou, že je mu padesát let, a že je to padesát let zbůhdarma utracených, že to bylo jeho padesát let a že on to byl, kdo jich ničím nevyplnil a kdo teď stojí nad jejich prázdnotou.

Ještě mám, dá-li Bůh, třináct let.