Dvojí osvícení

Stephen Spender, anglický levicový básník, v jehož díle se sociální témata objevují stejně často jako u našich proletářských básníků, byl nicméně za socialismu neznámou osobou, jelikož napsal knihu Bůh, který selhal o komunismu ve stalinistickém Rusku. A tak ho asi málokdo zná. Pro mě jej objevil Jan Zábrana a děkuji mu za to. Při studiu jeho statě Jak se dělá báseň (která mi pro můj seminář na U3V dala asi zatím nejvíce materiálu na přemýšlení) jsem totiž došel prvního osvícení.

Aktivita, zdánlivě tak pozitivní, vede ve skutečnosti k exkluzivnímu, ba dokonce negativnímu způsobu života. Aktivní člověk dělá spoustu věcí proto, poněvadž nemůže dělat nic jiného. A zpravidla lidé, kteří dělají velice okázalé věci, naprosto selhávají, mají-li dělat věci obyčejné, které jsou naplněním životů většiny normálních lidí a které by možná mohly být daleko heroičtější a okázalejší, nebýt právě toho, že je dělá příliš mnoho lidí. Proto se mi vždycky zdálo, že člověk, který se rozhodl pro „aktivní život“, od života se tím vlastně odděluje.

A hned druhého se mi dostalo, když jsem se začal pídit po jeho básních. Jednu jsem musel přeložit.

Mé dceři

Když mi má dcera schoulená v náručí
s úsměvem obepne prst celou svou ručkou,
po celý zbytek života budu cítit ten neviditelný prsten,
tu palečnici zahryzlou do kosti: a nejvíc, až bude dospělá,
daleko od této chvíle – tam, kam už nyní hledí její oči.