Před 200 lety se narodil Ivan Alexandrovič Gončarov. A s ním Oblomov. Tento slavný román napsal Gončarov v Mariánských Lázních, kde si léčil nervy po svém posledním zaměstnání – byl totiž pár let carským cenzorem. Možná odsud plynula ta zvláštní nálada, kterou vložil do vínku svému hrdinovi.
Poslouchám zdramatizovanou verzi románu v překladu Prokopa Voskovce s Rudolfem Hrušínským, Josefem Kemrem, Jiřím Adamírou a dalšími hereckými mistry a čtu si do toho překlad Viléma Mrštíka, který mám doma. Geniálně zpracované geniální dílo. Třeba hned konec rozhovoru Volkova s Oblomovem:
„… Ale sbohem, au revoir. Musím ještě asi na deset míst. Bože můj, svět – jaká je to rozkoš!“
Zmizel.
„Na deset míst za jeden den – chudák!“ řekl si pro sebe Oblomov… převraceje se naznak a těše se z toho, že nemá tak zbytečných myšlenek a žádostí, že sebou nezmítá z místa na místo, ale leží tu, zachovávaje svoji lidskou důstojnost a svůj klid.
Nebo Oblomov a Pěnkin:
„Člověka, člověka mně podejte!“ pravil Oblomov, „milujte ho.“
„Milovat lichváře, licoměrníka, zlodějského nebo omezeného úředníka – slyšíte? Co to mluvíte?... Ne, je nutno je trestat, vyvrhnout ze středu občanstva, společnosti.“
„… A jak jej vyvrhnete z kruhu člověčenstva, z lůna přírody, z milosrdenství božího?“ vykřikl Oblomov s planoucíma očima.
Ale i se sluhou Zacharem se dokážu identifikovat:
„Zbytečné řeči,“ namítl Ilja Iljič, „raději dobře uklízej.“
„Někdy třebas bych i uklidil, ale vy sám nedáte,“ pravil Zachar.
„Jdi, pořád jen já mu překážím.“
„Pravda, že vy, pořád jen doma sedíte, jak má člověk uklízet, když jste doma vy? Odejděte na celý den, pak uklidím.“
Poslouchám zdramatizovanou verzi románu v překladu Prokopa Voskovce s Rudolfem Hrušínským, Josefem Kemrem, Jiřím Adamírou a dalšími hereckými mistry a čtu si do toho překlad Viléma Mrštíka, který mám doma. Geniálně zpracované geniální dílo. Třeba hned konec rozhovoru Volkova s Oblomovem:
„… Ale sbohem, au revoir. Musím ještě asi na deset míst. Bože můj, svět – jaká je to rozkoš!“
Zmizel.
„Na deset míst za jeden den – chudák!“ řekl si pro sebe Oblomov… převraceje se naznak a těše se z toho, že nemá tak zbytečných myšlenek a žádostí, že sebou nezmítá z místa na místo, ale leží tu, zachovávaje svoji lidskou důstojnost a svůj klid.
Nebo Oblomov a Pěnkin:
„Člověka, člověka mně podejte!“ pravil Oblomov, „milujte ho.“
„Milovat lichváře, licoměrníka, zlodějského nebo omezeného úředníka – slyšíte? Co to mluvíte?... Ne, je nutno je trestat, vyvrhnout ze středu občanstva, společnosti.“
„… A jak jej vyvrhnete z kruhu člověčenstva, z lůna přírody, z milosrdenství božího?“ vykřikl Oblomov s planoucíma očima.
Ale i se sluhou Zacharem se dokážu identifikovat:
„Zbytečné řeči,“ namítl Ilja Iljič, „raději dobře uklízej.“
„Někdy třebas bych i uklidil, ale vy sám nedáte,“ pravil Zachar.
„Jdi, pořád jen já mu překážím.“
„Pravda, že vy, pořád jen doma sedíte, jak má člověk uklízet, když jste doma vy? Odejděte na celý den, pak uklidím.“
Gončarov (vlevo) vedle sedícího Turgeněva a stojícího Tolstého
1 komentář:
Oblomovština, dnes prokrastinace.
Ruský realismus je jako obrovský kámen v základech evropského kulturního domu. Šlo by to bez něj? Šlo, ale asi tak nějak americky.
Ještě Gorkij...
Okomentovat