Tento zvláštní název chci dát popisu vlastních dojmů, poznatků a naposledy přesvědčení (nikoli tedy nějaké objektivní pravdě) ve věci Fučíkovy Reportáže psané na oprátce. Jako člověk z matčiny strany antikomunisticky založený a z otcovy historicky hledající v komunismu (alespoň v komunistické víře jednotlivců) lidskou tvář, budu jistě svádět boj s vlastními předsudky. Především by mělo ale jít o mou psychologickou studii o Fučíkovi v posledních měsících jeho života na základě pramenů, jež poznám, a možná tak trochu půjde i o psychologickou sondu mého nitra. Název Reportáž psaná na procházce jsem zvolil, jelikož na rozdíl od Fučíka a dalších, o kterých bude řeč, nebyl jsem nikdy v jejich situaci, nezažil jsem válku ani perzekuci, a tak v žádném případě nechci vynášet soudy. Římská číslice naznačuje, že půjde o seriál.
Můj základní předsudek zní: Horák versus Horáková. Ještě z dětství si pamatuju, jak na mě někdo zasvítil lampičkou se slovy „Horáku, přiznej se“. Netušil jsem tehdy, že za postavu profesora Horáka se vydával právě Fučík. Jeho osobnost byla ikonou na konci 80. let spíše již směšnou. Idiom „zapírat jako Fučík“ jsem pak slyšel párkrát v hospodě. Reportáž jsem si před rokem 1989 ani dlouho po něm nepřečetl. Naopak spis o osudu Milady Horákové jsem zhltl ještě jako gymnazista a od té doby pro mě nepřestala být hrdinnou obětí komunismu. Fučík byl pro mě pouze fyzickou obětí nacismu a duševní obětí stalinismu.
Literární úroveň to dílo mělo vzhledem k okolnostem svého vzniku obdivuhodnou, ale stejně jsem byl lidsky v šoku. Psychologicky mě vlastně zcela zničilo! Od prvních vět mi přišlo jako jistým způsobem zoufalá obhajoba vlastní neviny před dějinami (skoro jsem to vnímal, jako by to psal Fučík pro mě!) a zároveň nebetyčně nebezpečná hra s ohněm. Vždyť se text psaný na motáky vynášené z pankrácké věznice hemží jmény konkrétních osob (cožpak byli všichni mrtví nebo někde v exilu?) – jediný udavač, na nějž Fučík svaluje veškerou vinu, v textu figuruje pouze jako Mirek. Můj vnitřní pocit byl jasný: Fučík lže nebo přinejmenším mlží, a to ve věcech, o nichž ví, že se o nich moc jiných výpovědí nikdy neobjeví – a tento pocit ve mně vyvstal jen a jen pro styl, jaký Fučík pro svou Reportáž zvolil – apologie, apoteóza a soud nad sebou samým i nad některými soudruhy.
Od té doby jsem si kauzu pro sebe neotevřel, byla by to zbytečná ztráta času. Až článek v Lidových novinách s názvem „Nová fakta o Fučíkovi! Chránil Seiferta před gestapem?“ mě pohnula k nové vlně zájmu. Petr Zídek totiž článek, který velmi nejasně poskakuje po kamenech v řece faktů, aby přesvědčil své čtenáře alespoň trochu o tom, že přináší něco nového (pro mě toho nového přinesl celkem dost), zakončil otázkou, zda by se neměl Fučíkovi někde alespoň malý pomníček zase postavit. Kauzu jsem tedy znovu otevřel a rozhodl se podělit se o její vývoj v mém kritickém nitru s čtenáři soběpisníku. Objednal jsem si již jak kritické vydání z roku 1995, tak sborník Julek Fučík věčně živý, v němž by měl být otištěn i Fučíkův protokol. Včera jsem celou Reportáž znovu zhltl a znovu s podobnými pocity.
Nedělám si vůbec nějaké iluze nebo dokonce ambice, že bych mohl přinést něco objevného pro odbornou veřejnost, chci si ale za její pomoci udělat sám ve věci jasno. Budu rád za vaše komentáře. Prozatím jsem si přečetl osudnou pasáž, která byla ve vydáních, jež jsem četl, bolševikem vypuštěna. Otázky pod textem jsou na místě a možné odpovědi mi mluví z duše. Reportáže z buržoazní republiky, které jsem si půjčil z půdy místní knihovny, nepředčily očekávání. Z dalších textů si chci přečíst hlavně ten o Sabinově zradě, ten by mohl o Fučíkově psychologii říct víc než agitky v Rudém právu. Nu uvidím, uvidíte, uvidíme.
Žádné komentáře:
Okomentovat