Zenonovy aporie

Paní B. z kurzu Filosofie básnické skladby mi představila básníka Zeno Kaprála, jehož jsem znal jen po jméně. Nepřivezla ho z Brna, ale tím, že byla jeho spolužačkou, moc nechybělo. Půjčil jsem si od ní jeho sbírku Ozvy kázní, že prý ona jí moc neporozuměla. Také jsem v básních našel víc vnějšího řádu než obsahu, víc vesmíru vyrobeného v laboratoři než vesmíru stvořeného pro nás pro všechny. Nelze mu ovšem v té přísné vnitřní logice upřít geniální nápady (na prostěradlu proleželém z palety barev oči šelem; když dívám se na žitné pole, do očí se to nevejde apod.) S mnohými myšlenkami souhlasím až souzním.

Vždyť jestli slavit nebudeme
a v dětinskosti přebývat,
jen plagiáty nábožnosti
zdobí náš dům a šetří práh
(konec básně Víra i celé sbírky)

Nejkrásnější báseň je však básníkův medailónek.

Vybrat jednu báseň, která mě oslovila jako celek, bylo složité. Ale jednu jsem přece našel.

Cikáně

Já, za komínem snědé dítě,
jsem oznobeno akné zlou.
Dej pozor, slýchám, vyudí tě
a snědí gádžo s gádžovou.
Tam dole oheň řeřavící
kostelník kadí k útěše
a na řetězu vrzajícím.
Tady mráz běhá po střeše.
A není noc a není ráno,
rozkol je dole napořád,
což nahoře jest nevídáno.
Tu drží krovy tvar a řád.
Kde vyvolenost chodí sama,
hledajíc bohy k promluvám,
jsou lůna ulic vyzmetána
a nepomůže oliban.

Mně z proužku kouře poviján
jak urozená bílá mamá
cupuje číča urousaná
a břidlici jím otírá.