4. července před sto lety se narodil Kamil Bednář, básník. Znal jsem jej z různých vzpomínek dalších básníků, ale jeho básně jsem neznal. Až včera jsem si přečetl několik opravdu velkých básní tohoto autora. Jsem rád, že je okurková sezóna a soběpisník čtu opravdu teď téměř pouze já sám. Setkání s Bednářem je totiž intimní setkání. Psal básně, které jsem vždycky chtěl psát, snažil jsem se o to, ale už dlouho jsem žádný z těch pokusů nenapsal. Básně vážné jako vagón odvážející Židy do koncentráku a lehké jako seno v Ježíškově kolébce. Dlouho jsem žádnou takovou ani nepotkal. Básně, jaké uměl psát Vladimír Holan.
Četl jsem si Bednářovy básně ve vaně, až mi úplně vystydla voda a zfialověly rty. Ještě nahý (jakoby ve shodě s básníkovým „nahým člověkem“ z jeho Slova k mladým) jsem chtěl Věrušce přečíst báseň Dobytí Jeruzaléma. Jenže jsem došel k pasáži, kde zoufalá hladová žena v obleženém městě hledí na záda těch, kteří jí uloupili úplně všechno.
… A v pominutí smyslů
(řeč se mi vzpouzí, mám-li o tom vyprávět)
uchopila chlapečka, svého chlapečka,
pro něhož neměla mléko v prsech…
a hlas mi z jazyka zmizel přesně ve chvíli, kdy mi Věruška ucpala ústa. Co v básni následuje, předčilo mé představy o krutosti.
Bednář se v 50. letech musel odmlčet. Chtěl být mostem mezi všemi českými básníky, tak jsem ho poznal a psal jsem tu o jeho redakci Almanachu Kmene 1948, v němž žasnete nad svobodou, jaká tehdy ještě chvíli panovala. Dopanovala a na hrad králů dosedl truhlář, jak o tom Bednář píše v jedné (ironicky oslavné) básni. V 60. letech trávil každé léto v chatce u Mělníka, tam tvořil, psal a překládal. To je i můj sen! Čím dříve tím lépe, nechci čekat na důchod.
Jako zastydlého obhájce pravosti RKZ mě překvapil i Bednářův příspěvek do diskuse z roku 1969.
Bednář mi zprostředkoval i vzácné setkání s tátou. Báseň Veliký mrtvý napsal bezprostředně po smrti svého otce. Je dlouhá jako pohřební průvod. Nejsilněji na mě působily verše z 2. oddílu.
Otec… Snad je to on, kdo dává růsti víře,
že žije Bůh, když hvězda padá do arkýře
a venku nad sadem se luna rozpění,
až duše pokleká a v tichém zachvění
pocítí sladkou duši Otce nejvyššího?
…
Ó, zastav se, přelude můj, a promluv ke mně!
Jsem také smrtelný, také mne sevře země,
až sytý marnosti já touhy nožem svým
snů poslední šev přetnu, křivdy napravím?
Báseň Zdálo se mi je záznamem snu, který se básníkovi zdál o mnoho let později, snu, který byl jakoby znamením od otce, zatím nepochopeným. Mně se nedávno zdálo, jak jsem v Soběslavi hledal v dědově knihovně tátovy dopisy z vojny. Vím, že tam jsou, četl jsem jich pár tajně ještě v době, kdy táta s dědou žili. A pořád mám pocit, že se mohly ztratit. V tom snu jsem nacházel v knihovně samé zajímavé knihy, byly se mnou sestry i tety a já měl pocit, že ty dopisy musím ukrást, aby to teta neviděla. Ten pocit mám tak trochu i teď, když se do Soběslavi chceme příští týden vypravit a já chci tetu poprosit, jestli smím do dědovy ložnice...
Četl jsem si Bednářovy básně ve vaně, až mi úplně vystydla voda a zfialověly rty. Ještě nahý (jakoby ve shodě s básníkovým „nahým člověkem“ z jeho Slova k mladým) jsem chtěl Věrušce přečíst báseň Dobytí Jeruzaléma. Jenže jsem došel k pasáži, kde zoufalá hladová žena v obleženém městě hledí na záda těch, kteří jí uloupili úplně všechno.
… A v pominutí smyslů
(řeč se mi vzpouzí, mám-li o tom vyprávět)
uchopila chlapečka, svého chlapečka,
pro něhož neměla mléko v prsech…
a hlas mi z jazyka zmizel přesně ve chvíli, kdy mi Věruška ucpala ústa. Co v básni následuje, předčilo mé představy o krutosti.
Bednář se v 50. letech musel odmlčet. Chtěl být mostem mezi všemi českými básníky, tak jsem ho poznal a psal jsem tu o jeho redakci Almanachu Kmene 1948, v němž žasnete nad svobodou, jaká tehdy ještě chvíli panovala. Dopanovala a na hrad králů dosedl truhlář, jak o tom Bednář píše v jedné (ironicky oslavné) básni. V 60. letech trávil každé léto v chatce u Mělníka, tam tvořil, psal a překládal. To je i můj sen! Čím dříve tím lépe, nechci čekat na důchod.
Jako zastydlého obhájce pravosti RKZ mě překvapil i Bednářův příspěvek do diskuse z roku 1969.
Bednář mi zprostředkoval i vzácné setkání s tátou. Báseň Veliký mrtvý napsal bezprostředně po smrti svého otce. Je dlouhá jako pohřební průvod. Nejsilněji na mě působily verše z 2. oddílu.
Otec… Snad je to on, kdo dává růsti víře,
že žije Bůh, když hvězda padá do arkýře
a venku nad sadem se luna rozpění,
až duše pokleká a v tichém zachvění
pocítí sladkou duši Otce nejvyššího?
…
Ó, zastav se, přelude můj, a promluv ke mně!
Jsem také smrtelný, také mne sevře země,
až sytý marnosti já touhy nožem svým
snů poslední šev přetnu, křivdy napravím?
Báseň Zdálo se mi je záznamem snu, který se básníkovi zdál o mnoho let později, snu, který byl jakoby znamením od otce, zatím nepochopeným. Mně se nedávno zdálo, jak jsem v Soběslavi hledal v dědově knihovně tátovy dopisy z vojny. Vím, že tam jsou, četl jsem jich pár tajně ještě v době, kdy táta s dědou žili. A pořád mám pocit, že se mohly ztratit. V tom snu jsem nacházel v knihovně samé zajímavé knihy, byly se mnou sestry i tety a já měl pocit, že ty dopisy musím ukrást, aby to teta neviděla. Ten pocit mám tak trochu i teď, když se do Soběslavi chceme příští týden vypravit a já chci tetu poprosit, jestli smím do dědovy ložnice...
Žádné komentáře:
Okomentovat