Tichá láska
Nikdy slovem nevyzradím,
co spí v srdci přehluboko,
dost na tom, že v chvíli štěstí
mluví tvář a mluví oko.
S divým jekem prázdné škeble
vlna hází na pobřeží,
ale v srdci jako v moři
pravé perly na dně leží.
Vittoria Colonna
XIV.
Smím svou tě zvát? Já nevím, a přec denně,
že má jsi, myslím – řeknem si to jednou,
snad až ty růže tvojich tváří zblednou,
či moje smrti než podlehnou změně.
XVI.
(O tři léta později)
Mít někoho rád, tajemství je žití.
Já mám tě rád, však nemohu přec za to,
že za všecko, co s památkou tvou spjato,
je těžko dýchat a je těžko žíti.
Po minulosti se dnes neptám více,
má každý svou, bez viny žádná není.
Však jedno trvá: Pravé pochopení
a mužný pohled v zmírající líce…
XVII.
Dnes celý den jsem Danta čet´ a v kraje
té knihy, v kterou celá věčnost spjata,
jsem na desku jak byzantského zlata
si kreslil při čtení, co nitrem vlaje.
Sta démonů tu, trpících sta duší,
vše otrocky se podávalo užce,
té pokorné a skromné ducha služce,
jež více poví, nežli duch sám tuší.
A přišel večer, dlouhé stíny vleklé,
tma přepadla mne a já v hloubi cítil,
ty pravé ďábly jsem přec nezachytil,
kterými duše trpí v svých muk pekle.
Ty pravé ďábly, již nás rvou a škrtí,
v nichž v posled sami sebe poznáváme…
Ó jaké štěstí! Tužka má se láme
a já zřím klidně v tmu jako ve tvář Smrti…
Žádné komentáře:
Okomentovat