Vrchlický zemřel právě před sto lety. Včera jsem o něm mluvil při svatbě:
8. září půltisíciletí přede mnou se narodil italský renesanční básník Lodovico Ariosto, který se proslavil svým dlouhým eposem Zuřivý Roland. V něm vypráví o lásce tohoto pobočníka Karla Velikého ke krásné Angelice. Láska je to ovšem neopětovaná, neboť Angelika miluje jiného - sličného Maura Medora. Proto zhrzený Roland zuří a neuvěřitelných téměř 5.000 slok po osmi pravidelně rýmovaných verších vypráví o jeho osudech. Říkal jsem si, že jen jediný český básník by byl schopen těch téměř 40.000 řádků nejdelší italské básně přeložit do češtiny, básník, od jehož smrti zítra uplyne 100 let. A opravdu jsem překlad Jaroslava Vrchlického objevil zaprášený v knihovním skladu.
Přestože vztah Angeliky a Medora je jen okrajovým tématem básně, inspirovala tato láska desítky renesančních, barokních a romantických malířů a básníků od 16. do 19. století. Našel jsem si právě ty verše, v nichž se Angelika a Medoro vezmou v prosté venkovské chýši a poté spolu tráví líbánky v přírodě, a 36. sloku 19. zpěvu pro vás na závěr své řeči přečtu nejdříve ve Vrchlického překladu a pak ve svém přebásnění.
A kde jaký strom kynul podle řeky,
luh pokrývaje květy v stínu vlahém,
kde jaký balvan poněkud jen měkký,
hned psáno, ryto veň v rozchvění blahém,
i stěny chaty jejich lásky vděky
na sterých místech nesly mnohým tahem,
s M pojilo se A ve spolku luzném
a z dálky plálo v propletení různém.
Po svatbě nešli ti dva rovnou domů,
šli ještě na procházku, láskou zmámení,
a cestou stavěli se u každého stromu
zvěčnit svůj slavný den do kůry na kmeni,
i všechny balvany a stěny jejich domu
teď pyšně nesou totéž znamení.
Milenci pyšně roztroubili do světa,
že už jsou svoji: Vít a Markéta.
A kde jaký strom kynul podle řeky,
luh pokrývaje květy v stínu vlahém,
kde jaký balvan poněkud jen měkký,
hned psáno, ryto veň v rozchvění blahém,
i stěny chaty jejich lásky vděky
na sterých místech nesly mnohým tahem,
s M pojilo se A ve spolku luzném
a z dálky plálo v propletení různém.
Po svatbě nešli ti dva rovnou domů,
šli ještě na procházku, láskou zmámení,
a cestou stavěli se u každého stromu
zvěčnit svůj slavný den do kůry na kmeni,
i všechny balvany a stěny jejich domu
teď pyšně nesou totéž znamení.
Milenci pyšně roztroubili do světa,
že už jsou svoji: Vít a Markéta.
Článek o Vrchlickém v Týdnu uvádí: I když si za života užil přemíru uznání, Vrchlického dílo se už nečte a nevycházejí ani reedice sbírek. A jinde: V Česku je dnes asi 110 ulic pojmenováných po Vrchlickém, básník má svoje sady, náměstí, nábřeží a v rodných Lounech i divadlo. Na poetovo dílo ale padá pouze prach v knihovních skladech. Pokusím se v následujících dnech najít básně, které dle mého názoru mají co říci i dnes.
Žádné komentáře:
Okomentovat