23. října 2012

Mrtvé dítě

Robert Bridges

Dokonalé tělíčko, bez jediné vady, bez poskvrny,
tak živé zdáš se, silné a zas ladné,
a přece strohé jsi a nehybné a chladné,
jen chvíli květ a pak hned ostré trny.

Tvé matky pokladem jsi bylo! Už nikdy víc, ó běda,
jí srdce nezaplesá; i čerstvý vzduch ji dusí.
Bylo jsi pýchou otce – však také on teď musí
hledat, proč žít, a nenajde-li, dál hledat.

Jsem tu, abych tě zaopatřil, vlastně z povinnosti,
a čekám, když pohnu tvojí hlavou,
nějakou reakci, odpověď naléhavou,
která mi řekne, že jsi víc než maso a víc než kosti.

Tvá ručka obepnula můj prst a teď ho svírá,
ale to sevření je dotek smrti, jež drtí útroby,
a přesto cítím, jasně cítím, jako by
jednala o své vůli, jako by věřila, že ještě neumírá.

Zkřížím ji s druhou rukou na hrudi a zatlačím ti víčka,
tvou novou postýlkou je tahle rakev malá,
nechám ji otevřenou, nechci, aby ses bála.
Na cestu posvítí ti tvoje křestní svíčka.

Ležíš tak klidně! Jako by ti to nové lože bylo pohodlné.
Jako by smrt opravdu přinesla dar míru.
Pak ale zase spatřím tu jizvu ve vesmíru
a slyším matčin pláč a nářky hrůzyplné.

Kdo jen je utiší, vždyť chtějí jen tak málo,
jen trochu zahřát tě, jen trochu vrátit čas,
ať je to Bůh, kdo může, nebo je to ďas,
i já se modlím: zvrať to, co se stalo!

2 komentáře:

Amara řekl(a)...

Brrrr...

Pavlik řekl(a)...

Zdráhám se říci krásná báseň. Kdo má děti, alespoň vzdáleně si dovede představit tu neskutečnou bolest. Nikdo ale v tomto případě nemůže říct: "vím co cítíš!", dokud to sám neprožije. Hluboce lituji každého, kdo musel kdy pochovat své dítě, protože rodiče by neměli pochovávat své děti. Doufám a vlastně si nechci ani připustiti tu myšlenku, že se mi to jednou stane.