Čtu si knihu o františkánském řádu od jednoho italského
františkána a jsem moc rád, že celá františkánská teologie je tam shrnutá do
dvou slov: mateřská láska. Ta jednoduchost mi vyrazila dech.
Včerejším přebásněním jsem své mamince přivodil bezesnou
noc. Dnešní báseň z roku 1963 také nebude veselá, napsal ji básník, který
strávil 27 let ve vězení (prvních pár let si odseděl za to, že v hodině
dějepisu řekl studentům, že Japonsko nebylo poraženo Sovětským svazem, ale
Spojenými státy), ale rád jejím vyznáním přebiji včerejší náladu.
Moje matka je vždycky o svátcích zvyklá
sepnout ruce a dlouze se modlit,
její šafránově žluté šaty už trochu vybledly,
ale při každé podobné příležitosti je vytáhne ze šatníku,
a protože můj život je plný křivd a utrpení,
moje matka se za mě musí často a hodně modlit.
Pro syna, kterého už tolikrát poslali za mříže,
tekly slzy po matčině tváři proudem.
Když pak sedím vedle ní, vedle té její lásky
jsem malý jako trpaslík. Mami,
mám jen jedno opravdové přání:
abych se od tebe nikdy nevzdálil!
Pokaždé, když teď sedíš v modlitbách
za svého nemocného syna uvězněného v džungli,
tvé staré, vybledlé šafránové šaty
musí být promočené nekonečným proudem slz.
Žádné komentáře:
Okomentovat