Teror příležitostí

Chtěl jsem si dnes vzít volno a trochu vypnout, nicméně dohnalo mě vše, co by mě dohnalo, kdybych byl normálně v práci a chvílemi se mi zdálo, že i něco navíc. Pravda, stačilo by vypnout telefon a počítač, což jsem nezvládl a vím proč. Když jsme včera v kostele s Julinkou na kůru zpívali Svatováclavský chorál, přišel uspěchaný Jindříšek, který už také mírně nestíhá, a tak si přišel jen pro klíče a hned zase že poběží, protože na něj čeká dvacet lidí někde, kde už měl být. Ještě jsme ho donutili zazpívat, aby se za nás přimlouvali v nebi všichni čeští svatí, a pak mu Martinka, která vypadá, že zatím ještě stíhá, řekla, že se tomu nestíhání všeho, co si člověk nabere, protože neumí říct ne, říká teror příležitostí. Martinka stíhá a ještě k tomu ví, čím trpíme my, kteří nestíháme. Měla můj obdiv už před tím, teď ho má znásobený. Pan farář nás s malými dětmi sice pochválil před nastoupenou jednotkou, že to není legrace v neděli se po ránu vypravit, abychom byli v půl deváté v kostele, ale pravda je, že v prsa jsem se nebil a Gloria jsem si nezazpíval už asi rok, protože vždycky přijdeme až na bohoslužbu slova. A podobně nestíhám nic, alespoň ne pořádně, snížená frekvence psaní na soběpisník je mi svědkem. A hlavně si nestíhám odpočinout.

Jediný pravý odpočinek kromě spánku jsem donedávna nacházel v knížkách. Jenže to musely být splněny dvě podmínky. Mít kdy číst a najít knihu, která mi dá zapomenout na všechny ostatní knihy, na dějiny literatury a tím i na celý svět. Mám na takové knížky naštěstí nos, ale poslední dobou jsem neměl čas ani je hledat ve své knihovně nebo na aukru. Můj stav se začal blížit zoufalství způsobenému terorem příležitostí. Spása přišla na poslední chvíli v podobě knihy amerického autora, jehož jméno si nechám zatím pro sebe. Na anglické wikipedii ale píší, že po Americe je velmi oblíbeným autorem zejména v Japonsku a v České republice. Stal jsem se tedy včera po přečtení tří kapitol jednoho jeho díla živým svědkem této teze. Jen jsem se kvůli tomu zase moc nevyspal – jen odkrajováním z koláče spánku totiž dokážu získat čas na čtení. Knihu, kterou jsem právě rozečetl, jsem sebral v městské knihovně (ne nezařídil jsem si to z pozice šéfa, na to nemám čas), kde byla na stolečku, kam se dávají knihy k odběru zdarma čili jinak řečeno určené do sběru. Vzal jsem ji proto, že ji ilustroval Josef Liesler a jméno autora jsem znal od státnic. Kdo by to jméno uhádl, pozvu ho do Johanky na zmrzlinový pohár a ukážu mu nejkrásnější známku světa, kterou mistr Liesler vytvořil v roce, kdy jsem se já narodil, a jejíž signovaný exemplář spolu s celou serií známek k Hydrologické dekádě UNESCO jsem vydražil na aukru minulý měsíc. Mám pocit, že se to poddá, a za to musím poděkovat především své trpělivé ženě, nemá to se mnou lehké (tak doufám, že to jméno uhádne chlap, jinak to bude vypadat, že se snažím klofnout na sbírku známek nějakou milenku).