Ještě před svým křtem jsem byl s Lukášem Gavendou v Praze za P. Benediktem V. Holotou OFM. Byli jsme ho obrat o františkánský hábit a sandále, které si chtěl vzít do hrobu, ale nechal se přesvědčit a teď tvoří součást expozice kadaňského muzea. Nedávno se mi dostaly do ruky dva díly jeho poznámek z rozhovorů s P. Dr. Janem Evangelistou Urbanem OFM po jeho návratu z dlouholetého vězení vydané pod názvem Cesta víry. P. Urban rovněž po vysvěcení na kněze v r. 1924 pobyl nějaký čas v Kadani a zřejmě se sem ještě párkrát podíval i později.
Vzpomínám si na mladé zpěvačky jednoho sboru v 90. letech, jak byly nadšené knihami Paula Bruntona, jeho Tajnostmi indickými a Tajnostmi egyptskými, a já se styděl, že jsem přečetl jen pár stránek. Pamatuju si, jak mi Terezka půjčila knihu od Osha nebo Oshoa a já ji nějak nebyl schopen přečíst vůbec, za což se stydím ještě o něco víc. V čerstvé paměti mám lidi na setkání se šamanem z Irska, kde jsem byl jen na půl. A vyvstává přede mnou otázka, proč nás v srdci Evropy tolik zajímají tajnosti z dalekých duchovních světů a ten náš křesťanský nám přijde natolik fádní, přestože tušíme, že křesťanství není jen papež, ale desetitisíce myslitelů (a mystiků), kteří napsali statisíce děl, z nichž se minimálně tisíce zrovna s tím papežem na mnohém neshodnou. Cesta víry je strhující duchovní dobrodružství, kde autor, františkán, cituje třeba Dietricha Bonhoeffera, evangelíka, s jehož knihou zakoupenou v Praze na Masarykáči jsem prožil celou cestu do slovenskej Zázrivej, týden tam a cestu zpátky, či Pierra Teilharda de Chardin, jezuitu, který byl po většinu života s církví v rozepři. Sloh poznámek je pro toto dílo více než vhodný, voní vesmírnou autenticitou! A odpovídá mi vlastně i na mou otázku.
Provází nás tajný hlad po duchovních pokladech. To nás vede k předstírání. Předstíráme před Bohem upřímnost a mlčenlivost a snažíme se mu vlichotit, aby nás naplnil nějakým zvláštním zážitkem. Tím se stáváme sami sobě roztržitostí.
To nejnešťastnější ze všeho při duchovních cvičeních je, když se naše modlitba točí kolem nás samotných a snaží se dosáhnout obohacení vlastního já. Tím se stává naší největší roztržitostí.
a jinde:
Úžas z Eucharistie
(Úžas jako základní postoj srdce)
Jsme vůbec schopni úžasu nad něčím?
Dokonce nad tím, co denně slyšíme, konáme a přijímáme?
Nesdílí snad Eucharistie osud největších skutečností a největších slov? Právem je považujeme za největší, právem se jich často dovoláváme, ale právě proto, že je máme tak často na očích a v ústech, stávají se všedními i ty největší skutečnosti, představy a slova. To už cítil i sv. Augustin, když volal:
„Jen zevšednit mi nedej, Bože, jen zevšednit mi nedej!
…
Stále se děje jen jedna mše. Kristus slouží lidstvu stále jen jedinou mši…
Jedna kapitola se jmenuje Modlitba, vědomí a podvědomí a navazuje na poznatky moderní psychologie, kdy „naše jednání a celá osobnost se všemi složkami jsou vytvářeny z 80% podvědomím“. S podvědomím tedy nepracují jen ostatní náboženství z Orientu či z dávných časů, které už pro euroatlantickou civilizaci přežvýkali domácí moderní myslitelé. Díky P. Urbanovi, že jsem z jeho textů poznal tak zajímavou osobnost, jakou byl jezuita Karl Rahner, laureát Ceny Sigmunda Freuda za vědeckou prózu, který byl - dlouho v nelibosti církevních hodnostářů - autorem teorie tzv. anonymního křesťanství (ačkoli on sám tvrdil, že to není žádná teorie, ale právě praxe, o níž nemá cenu hloubat, protože je v moci Boží), podle kterého mohou např. buddhistický mnich či ateista být anonymními křesťany, s čímž k mému podivu souhlasí i současný papež.
Vzpomínám si na mladé zpěvačky jednoho sboru v 90. letech, jak byly nadšené knihami Paula Bruntona, jeho Tajnostmi indickými a Tajnostmi egyptskými, a já se styděl, že jsem přečetl jen pár stránek. Pamatuju si, jak mi Terezka půjčila knihu od Osha nebo Oshoa a já ji nějak nebyl schopen přečíst vůbec, za což se stydím ještě o něco víc. V čerstvé paměti mám lidi na setkání se šamanem z Irska, kde jsem byl jen na půl. A vyvstává přede mnou otázka, proč nás v srdci Evropy tolik zajímají tajnosti z dalekých duchovních světů a ten náš křesťanský nám přijde natolik fádní, přestože tušíme, že křesťanství není jen papež, ale desetitisíce myslitelů (a mystiků), kteří napsali statisíce děl, z nichž se minimálně tisíce zrovna s tím papežem na mnohém neshodnou. Cesta víry je strhující duchovní dobrodružství, kde autor, františkán, cituje třeba Dietricha Bonhoeffera, evangelíka, s jehož knihou zakoupenou v Praze na Masarykáči jsem prožil celou cestu do slovenskej Zázrivej, týden tam a cestu zpátky, či Pierra Teilharda de Chardin, jezuitu, který byl po většinu života s církví v rozepři. Sloh poznámek je pro toto dílo více než vhodný, voní vesmírnou autenticitou! A odpovídá mi vlastně i na mou otázku.
Provází nás tajný hlad po duchovních pokladech. To nás vede k předstírání. Předstíráme před Bohem upřímnost a mlčenlivost a snažíme se mu vlichotit, aby nás naplnil nějakým zvláštním zážitkem. Tím se stáváme sami sobě roztržitostí.
To nejnešťastnější ze všeho při duchovních cvičeních je, když se naše modlitba točí kolem nás samotných a snaží se dosáhnout obohacení vlastního já. Tím se stává naší největší roztržitostí.
a jinde:
Úžas z Eucharistie
(Úžas jako základní postoj srdce)
Jsme vůbec schopni úžasu nad něčím?
Dokonce nad tím, co denně slyšíme, konáme a přijímáme?
Nesdílí snad Eucharistie osud největších skutečností a největších slov? Právem je považujeme za největší, právem se jich často dovoláváme, ale právě proto, že je máme tak často na očích a v ústech, stávají se všedními i ty největší skutečnosti, představy a slova. To už cítil i sv. Augustin, když volal:
„Jen zevšednit mi nedej, Bože, jen zevšednit mi nedej!
…
Stále se děje jen jedna mše. Kristus slouží lidstvu stále jen jedinou mši…
Jedna kapitola se jmenuje Modlitba, vědomí a podvědomí a navazuje na poznatky moderní psychologie, kdy „naše jednání a celá osobnost se všemi složkami jsou vytvářeny z 80% podvědomím“. S podvědomím tedy nepracují jen ostatní náboženství z Orientu či z dávných časů, které už pro euroatlantickou civilizaci přežvýkali domácí moderní myslitelé. Díky P. Urbanovi, že jsem z jeho textů poznal tak zajímavou osobnost, jakou byl jezuita Karl Rahner, laureát Ceny Sigmunda Freuda za vědeckou prózu, který byl - dlouho v nelibosti církevních hodnostářů - autorem teorie tzv. anonymního křesťanství (ačkoli on sám tvrdil, že to není žádná teorie, ale právě praxe, o níž nemá cenu hloubat, protože je v moci Boží), podle kterého mohou např. buddhistický mnich či ateista být anonymními křesťany, s čímž k mému podivu souhlasí i současný papež.
Kdosi se zeptal teologa K. Rahnera: Pane profesore, věříte?“
Odpověděl: „Modlím se.“
Odpověděl: „Modlím se.“
P. Jan Evangelista Urban zemřel 7. ledna 1991.
4 komentáře:
Poklad víry máme v nádobě hliněné,..(2Kor 4,7) MDt
V jedné diskuzi, teď nevím jestli to byla rozhlasová nebo televizní, se duchovní katolické církve vyjadřovali k tomu , že u nás je nejvíce ateistů , nevěřících . Na to tam volal nějaký občan a řekl, že věřících je tu více než si myslí, ale že lidé jen - nevěří , té jejich církvi ! Křesťan, to neznamená jen pokřtěný člověk , to znamená hlavně a především , že je Kristův, že žije jako on , nebo se o to alepoň snaží.Teokratická společnost je vláda Boží vůle , tj.duchovních zákonů, nikoliv vládá kněží.Právě vlády kněžích kteří se vydávají za zástupce Boha ne Zemi, Bůh nemá žádné zástupce, prokázaly svým konáním, že zástupce Boha nejsou .Kněží a církve svým chováním podlomily důvěru a víru lidí ,v existenci Boha.Na vrchol funkcionářské pyramidy v církvích,se postupovalo a postupuje podle mocenských principů tohoto světa.Ne podle míry duchovnosti,zhruba od třetího století po Kristu se kvalifikací na církevní fukce , stala schopnost politikaření nebo šlechtický titul .Misto poslušnosti Bohu a svědomí poslušnost církvím, a jejich fukcionářům.Konkrétně Vatikán, myslíte si že je správné že má vlastní banky , Vatikánská banka nebo, jaká drzost !: Banco di Sancto Spirito ?? tohle Ježíš chtěl ? Co by na to asi řekl ? Pro to, a i z dalších důvodů , lidé nevěří církvím, proto také hledají jinde .Ježíš sem nepřišel založit žádnou církev , ta prvotní "církev" bylo společensví lidí, žijícíh podle principů které sám hlásal.
Neznamená to že je vše špatně ,obyčejní věřící ,poctiví kněží na té nejspodnější úrovni , ti jaksi drží vše na určitém duchovní rovině .Vatikán a i se svým vlivem , zcela zanikne . A opět se vynoří skutečné nezkreslené učení, mistra Ježíše:-)
stýv
Argumenty s bankou používali naposledy komunisti. Církev je organizovaná na principech tohoto světa, protože na žádném jiném světě nežijeme. Na principech tohoto světa jsme organizováni i my a za našeho života tomu nebude jinak. Kdo nepoužívá peníze, nechť káže proti bankám. Ano, mnoha lidem jde o moc, ale ta není klíčem k duchovnímu štěstí. Ani v církvi ani mimo církev. Dějiny nabízejí tolik příkladů, že pokud budeme na jejich základě hodnotit lidstvo, můžeme rovnou umřít a to ne zrovna s dobrým pocitem. Věřím, že Ježíš je přítomen v Eucharistii a přestože sám k přijímání pro své hříchy nemohu, je přítomen i v mém životě. A věřím, že může být v životě každého, i nepokřtěného, dokonce i v životě bankéře, šlechtice, kardinála a dokonce i v životě papeže;)
Co používali komunisté nevím ale každopádně Vatikán má prsty ve všem kde jsou peníze . To by ale bylo na dlouhou diskuzi , jak bylo napsáno na jiném místě, každý má právo zvolit si svoji cestu, cíl je společný, stejný , někdo tam dorazí dřívě , někdo později .
Okomentovat