Nejmilejší dárek, o který se Ježíšek snažil a do Vánoc to nestihl, a tak se to za něj teď snaží Věruška dohonit, je předplatné literárního obtýdeníku Tvar. A to z důvodu, že mi v minulém roce pár čísel uniklo a v knihovně tento časopis (pro nezájem!) neodebíráme na úkor Rybářství a Receptáře. A tak mi uniklo i číslo 20, v němž je rozhovor s bulharskou básnířkou Kristin Dimitrovou, z něhož si tedy mohu přečít jen fragment publikovaný na internetové stránce časopisu. A přitom bych si chtěl nejen rozhovor dočíst, ale přečíst si ji její poesii a snad ji i poznat, protože jsem byl překvapen její bryskní moudrostí.
Nemůžeš zažít některou ze světových válek a potom zpívat jako sýkorka o smysluplných obětech. Nemůžeš zažít socialismus a nebýt imunní proti velkým lživým slovům. Nemůžeš vstoupit do 21. století, aniž by sis všiml, že 90 % všech výzev k osobní proměně jsou pokusy něco prodat.
Dodnes jsem přesvědčená, že hlouposti jsou stejně tak užitečné k prosazení dobrých úmyslů jako ty nejbystřejší myšlenky. Svět je nádherný kaleidoskop a každé urovnání jeho částic nese svou zprávu.
Poezie je speciální jazyk, ve kterém je každé slovo důležité, rýsuje se na neúplném řádku a trvá na svém akcentu. Próza není tak závislá na slovech, chce vyprávět, neuzavře kapitolu předložkou s tím, že právě teď přijde to nejdůležitější. Poezie se nedokáže smířit s takovou přeměnou jazyka v obyčejnou pomůcku. Kvůli tomu se čte pomalu. Vyžaduje více času, aby ji člověk přijal, než próza, stejně jako vyžaduje i více místa na papíře.
V čísle 21, posledním čísle starého roku, je velmi pěkných pár řádků od Kamila Linharta v jeho Čističce, které jsem sice vložil na facebook (jemuž se třeba Tvar sám brání), ale dám ho i sem pro maminku, babičku, Irenku a těch pár dalších, kteří se nenechali chytit do sociálních tenat.
Kamarád, který učí na „pedagotické“ fakultě, vyprávěl, že přijímají studenty stále blbější a nevzdělanější. Věc se má dokonce tak, že zde, ve Tvaru, mohu dokonce citovat jeho výraz „hovada“ a být si jist, že k jejich čivám se tato informace nikdy nedostane. Při zkoušce ze světové literatury musel ve finále přistoupit k otázce: „A četl jste někdy vůbec něco?... Výborně, tak si budeme povídat o Harry Potterovi.“ Student však pohořel na popisu profesora Snapea, který na stránkách knihy má docela jiný look než ve filmu. Byl to ovšem blbec, neboť u kultovních děl si monomaniakové zakládají stránky, kde do nejmenších detailů propírají odlišnosti mezi knihou a filmem. Pokud máte známého, který studuje pajďák, protože mu nevyšla přihláška na stavební učiliště, upozorněte ho na fakt, že doktor Watson není Číňanka a Holmes nežije v New Yorku. Zachráníte budoucího učitele.
A skvělý je i dlouhatánský rozhovor s knihovnickým ajťákem doc. Pichlíkem, který by se líbil mamince, jež Ježíšek obdaroval čtečkou. A já už poti ní nemám předsudek a dokonce bych chtěl vzorky zakoupit pro knihovnu, což mi i paní knihovice na úterní pracovní schůzce odsouhlasily.
Je pravda, že tento svět svádí malinko k povrchnosti, k onomu dantovskému „Popatř a míjej!“, ale tak to bylo vždycky. Je to výzva pro současné školství, aby se někdo i u té elektronické informace dokázal zastavit, promyslet ji a zpracovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat