„Já ale jak hluchý neslyším, jak němý nechci ústa otevřít.“
Žalm 38,14
V Rudém právu v den mého narození 14. prosince 1974 vyšla tahle báseň Pabla Nerudy.
Nezvalův překlad je opravdu věrný. Přirovnání Prahy k šedé růži (rosa gris) je nádherné a o mnohém vypovídající. Musím ovšem k těm lživým veršům napsat i pravdu, která zamrazí a v jejímž přehlížení se Pablo Neruda vyrovnal Fučíkovi. Jak vyplývá z Nerudových vzpomínek z roku 1966, které jsou uveřejněné na stejné straně Rudého práva, pobýval tento slavný chilský básník krátce v pražském exilu začátkem 50. let (sám píše o roce 1951, ale také o prezidentu Zápotockém). A tehdy opravdu ten dům na Pankráci nebyl němý a okna nebyla hluchá! Byli v nich mučeni další lidé. Tentokrát odpůrci obou totalit, všech totalit, demokrati. Pablo Neruda byl hluchý a němý! A jako Fučík v Sovětském svazu přehlížel gulagy a vraždy statisíců lidí ve jménu socialistické budoucnosti, přehlížel pozdější laureát Nobelovy ceny za literaturu vraždy stovek a tisíců lidí v Československu. Nemělo to sice vliv na talent těchto dvou vzdálených obdivovatelů Jana Nerudy, ale jejich talent měl a má vliv na pokřivení dějin.
Žádné komentáře:
Okomentovat