DOTEK

Anne Sexton

Má ruka byla po měsíce zapečetěná

v plechové krabici. Nebylo tam nic než zábradlí z metra.

Možná je pohmožděná, pomyslela jsem si,

a proto ji tam zamkli.

Ale když jsem se podívala dovnitř, ležela tam klidně.

Napadlo mě, že by se podle ní dal určovat čas,

místo rafiček ciferníku pět kloubů

a tenké podkožní žíly.

Ležela tam jako žena v bezvědomí

živená trubičkami, o kterých nemá ponětí.

Zemdlená ruka,

mládě holuba hřivnáče,

které vypadlo z hnízda a krčí se v ústraní.

Otočila jsem ji dlaní nahoru, byla stará,

její čáry vykreslené jako jemná krajka

vetkaná až do prstů.

Byla tlustá a měkká, místy slepá.

Ztělesnění zranitelnosti.

Tohle všechno je metafora.

Je to obyčejná ruka — jen osamělá

a toužící dotknout se něčeho,

co jí ten dotek oplatí.

Nemyslím svého psa,

jenž mává ocasem nad žábou v blátě.

Nejsem pro něj víc než konzerva se psím žrádlem.

Má svůj hlad.

Nespoléhám se ani na své sestry.

Žijí školou a taky knoflíky

a slzami sladkými jako limonáda.

Ani otec mi nepomůže.

Přichází domů a i v noci

je kolečkem ve stroji, který moje matka vymyslela,

řídí a pečlivě promazává jeho prací, ano, jeho prací.

Problém je v tom,

že jsem nechala zmrznout cit ve své kožní tkáni.

Problém nebyl

v kuchyni nebo v tulipánech,

ale v mé hlavě, jen v mé hlavě.

Pak se ale tohle všechno stalo minulostí.

Tvá ruka našla mou.

Život mi vtrhnul do prstů jako krevní sraženina.

Ó, můj tesaři,

mé prsty mají zase tvar.

Tančí s tvými.

Tančí v podkroví i ve vídeňské opeře.

Má ruka je živá po celé Americe.

Ani smrt ji nezastaví,

smrt, která prolévá její krev.

Nic ji nezastaví, protože tohle je království

a království přichází.

/se sbírky Love Poems, 1969; originál zde/

BALADA O OSAMĚLÉ DÍVCE

Anne Sexton

Konec vztahu je vždy podobný smrti.
Mám ale dílnu. Kluzké oko v těle
z ženského rodu, které mezi zuby drtí
fakt, že jsi zmizel. Cítím se rozechvěle

přede všemi lidmi. Jsem unavena stářím. 
Se svojí postelí se v noci tajně pářím.

Prst k prstu přiložím a zbytek sevřu v pěst:
Archanděl Manuel ze scény Zvěstování.
Jak zvon se rozhoupu opřená o pelest,
blížím se ke vchodu, kde nasedal jsi na ni,
když sis mě odškrtával jak dny v kalendáři.
Se svojí postelí se v noci tajně pářím.

Když si jen představím všechny ty jiné páry
které se převrací v divokých vlnách peřin
matrace zmačkané a z prostěradel cáry,  
tu vášeň milenců snad nikdo nenaměří,
s níž tisknou tělo k tělu a tvář k tváři.
Se svojí postelí se v noci tajně pářím.

Odcházím z těla jeho středem, jaký div! 
Ohavný zázrak! A přesto: Možná, že by 
nebylo špatné své sny vydat na odiv
a své nahé tělo nechat proklát hřeby.
„Dej mi ji“ říkal jsi, „krev se ve mně vaří!“
Se svojí postelí se v noci tajně pářím.

Pak přišla sokyně s černýma očima,
kráčela po pláži jak královna všech moří,  
s klavírem na prstech, rukama ostrýma
mezi rty bez studu pomalu flétnu noří.
Já sama před sebou sveřepě stehna srážím.
Se svojí postelí se v noci tajně pářím.

Vzala si tě, jako se berou dejme tomu
v obchodě šaty z věšáku se slevami,
a já se zlomila, jako se láme kámen v lomu,
balím ti kufry, knihy, láhve se slzami.  
Noviny píšou o svatebním kvítí na oltáři.  
Se svojí postelí se v noci tajně pářím.

Chlapci a dívky dnes večer v jedno splynou,
on hmatá pod halenku a ona do poklopce,
už jenom ponožky a pak se k sobě svinou
jak křiví svědkové u soudu bez žalobce,
spolu se požerou a sytí lásku zmaří.  
Se svojí postelí se v noci tajně pářím.

/se sbírky Love Poems, 1969; originál zde/

Příležitost dělá zloděje, okolnosti vraha (i masového)

 aneb jak se z dobrých lidí stávají lidé zlí

Zemřel Philip Zimbardo, který je známý především díky Stanfordskému vězeňskému experimentu, ale jeho přínos psychologii sahá mnohem dál. Významně přispěl ke studiu deindividuace a dehumanizace, zkoumal, jak anonymita a skupinové prostředí mohou vést k antisociálnímu chování. Ve své vlivné knize Luciferův efekt analyzoval, jak se obyčejní lidé mohou v neetických situacích proměnit v pachatele zla, a podílel se na vyšetřování zločinů v Centrální bagdádské věznici v roce 2003. Později napsal knihu Banalita hrdinství a založil Heroic Imagination Project, kde se zaměřil na podporu odvahy a hrdinství v každodenním životě.

Ačkoli Zimbardův vězeňský experiment možná nesplňuje dnešní vědecké standardy a zůstává tak spíše psychologickým dramatem s pochybnými výsledky, jeho hlavní poselství o síle okolností zůstává relevantní. V článku si dovolím jeho srovnání s Milgramovým kontrolovanějším experimentem a s moderními reality show, které těží z rozpadu společenského řádu v uzavřených prostorech a odrážejí podobnou fascinaci lidským chováním pod stresem a autoritou. Ze všech těchto fenoménů lze rozpoznat, jak snadno může být naše morální integrita ohrožena okolnostmi.

_______________________________________

Stanfordský vězeňský experiment (SPE), který vedl Philip Zimbardo v roce 1971 na Stanfordské univerzitě, zůstává jednou z nejkontroverznějších studií v oblasti psychologie. Cílem bylo zkoumat, jak role vězňů a dozorců v simulovaném vězeňském prostředí ovlivní chování jednotlivců. Do experimentu se zapojilo 24 mužů, většinou vysokoškolských studentů, kteří byli pečlivě vybráni na základě psychické stability a fyzického zdraví. Inzerát na účast zval dobrovolníky na psychologický výzkum vězeňského života a odměnou bylo 15 dolarů denně. Účastníci byli náhodně rozděleni do rolí vězňů a dozorců, což vedlo k rychlé eskalaci chování, kdy dozorci začali projevovat agresivitu a vězni se stávali podřízenými a bezmocnými.

Nutno dodat, že role ředitele věznice se zhostil sám Zimbardo, který se natolik vžil do své role, že přestal objektivně sledovat vývoj událostí a nezasahoval, když se situace začala vymykat kontrole. Dozorci, kteří byli povzbuzováni, aby v rámci své role udržovali disciplínu, se stali čím dál sadističtějšími, zatímco vězni rychle propadali bezmoci. Experiment musel být předčasně ukončen po šesti dnech místo plánovaných dvou týdnů, když Zimbardova kolegyně Christina Maslachová, jediná osoba zvenčí, která viděla, co se děje, vyjádřila vážné etické obavy a kritizovala způsob, jakým byly lidské subjekty vystaveny psychickému stresu a ponižování. Tento zásah vedl Zimbarda k uvědomění, jak moc ho role ředitele ovlivnila, a přiměl ho experiment ukončit.

Ačkoli experiment ukázal znepokojivou snadnost, s jakou se lidé přizpůsobují rolím moci a podřízenosti, byl kritizován jak za svou metodologii, tak za etické nedostatky. Jeho hlavním cílem bylo zjistit, jaké jsou psychologické účinky toho, že se jedinec stane vězněm nebo vězeňským dozorcem. Ovšem zároveň je jasné, že chování účastníků bylo ovlivněno a dokonce podporováno tak, aby odpovídalo předpokladům experimentu, což zpochybňuje spontánnost jejich chování. Thibault Le Texier například poukazuje na to, že dozorcům bylo Zimbardem přímo nařízeno, aby se chovali tvrdě, což vyvolává otázky ohledně tzv. demand characteristics – tedy sklonu účastníků jednat podle toho, co si myslí, že experimentátor od nich očekává. To snižuje platnost závěrů, protože pozorované chování nemuselo být tak spontánní, jak Zimbardo tvrdil. Navíc experiment neměl nezávislou kontrolní skupinu, což je zásadní pro vědecké testování kauzality. Výsledky experimentu tak mohou být a také často jsou zpochybňovány jako příliš subjektivní.

Před pár lety jsem měl na kadaňském gymnáziu přednášku o neméně slavném Milgramově experimentu z roku 1963. Tento experiment, který vedl psycholog Stanley Milgram na Yaleově univerzitě, se zaměřoval na výzkum poslušnosti vůči autoritě. Jeho cílem bylo pochopit, do jaké míry jsou lidé ochotni vykonávat činy, které odporují jejich morálnímu přesvědčení, pokud jsou podřízeni autoritě. Tento výzkum byl inspirován snahou pochopit chování během nacistických zločinů za druhé světové války, kdy se mnozí pachatelé hájili tím, že „jen plnili rozkazy“.

V experimentu byli účastníci (rekrutováni prostřednictvím inzerátů, podobně jako v Zimbardově experimentu) vedeni k tomu, aby hráli roli „učitele“, zatímco druhý účastník, údajně jiný dobrovolník, ale ve skutečnosti herec, hrál roli „žáka“. Učitel měl za úkol zadávat otázky a při každé špatné odpovědi udělit žákovi elektrický šok, přičemž intenzita šoků se zvyšovala. Ve skutečnosti však žádné šoky neexistovaly, a herec pouze předstíral bolest. Šoky měly sahat od lehkých (15 voltů) až po extrémně bolestivé (450 voltů), označené jako „smrtelná dávka“.

Účastníci často váhali, zejména při vyšších napětích, ale když je osoba v bílém plášti (autoritativní experimentátor) pobízela slovy typu „experiment vyžaduje, abyste pokračovali“, většina z nich pokračovala. Překvapivě až 65 % účastníků bylo ochotno udělit maximální, smrtící dávku 450 voltů, i když při mnohem nižších dávkách slyšeli předstírané křiky a prosby „žáka“, aby byl experiment ukončen, a při dalších dávkách už jen zimomřivé ticho. Tento výsledek šokoval vědeckou komunitu i širokou veřejnost, protože ukázal, jak snadno lidé mohou pod tlakem autority jednat proti své vlastní morálce.

I když byl tento experiment také eticky kontroverzní, dodržoval více tradiční vědecké standardy. Měl relativně kontrolované podmínky a byl opakovaně testován, což poskytlo přesvědčivé důkazy o mechanismech poslušnosti a autority. Na rozdíl od SPE tak Milgramův umožnil získat robustnější důkazy o mechanismech poslušnosti. Zatímco oba experimenty odhalily schopnost lidí k ukrutnostem pod sociálním tlakem, Milgramův výzkum poskytl spolehlivější data.

Stanfordský vězeňský experiment má rovněž zajímavé paralely s moderními reality show. Pořady jako Big Brother nebo Survivor uzavírají jednotlivce do omezeného prostoru pod neustálým dohledem, což často vede k emocionálním výbuchům, spojenectvím a zradám. Tyto situace jsou navrženy tak, aby vytvářely umělé sociální hierarchie, protože jednotlivci se snaží prosadit nebo přežít sociální izolaci. Podobně jako v případě SPE, kde jde spíše o mocenskou dynamiku, využívají základních lidských instinktů k hledání statusu, přežití a sociální dominance.

V účastnících reality show takové uzavřené prostředí vyvolává zvýšené emocionální prožívání, což často vede k posunutému chování od jejich přirozené normy. To odráží Zimbardova zjištění o deindividuaci a dehumanizaci, kdy jedinci ve skupinách nebo přidělených rolích mohou ztratit pocit osobní zodpovědnosti a morálního kompasu. Například soutěžící v reality show často vykazují chování, které by v běžném životě nebylo pro ně typické, jako manipulaci nebo agresivitu, protože umělé prostředí zesiluje jejich soutěživé instinkty.

Z pohledu diváka mají reality show a SPE podobnou voyeurskou přitažlivost. Diváky fascinuje, jak se obyčejní lidé chovají v extrémních situacích, a často čerpají zábavu z nepohodlí nebo pádů ostatních. Psychologicky to vychází z lidské potřeby sociálního srovnávání, které divákům umožňuje posoudit své vlastní chování v kontrastu s těmi, kdo jsou v pořadu. Připomíná to také Zimbardovu metaforu dobrého jablka ve špatném sudu, kdy se z obyčejných lidí v nepříznivých podmínkách mohou stát bezcharakterní jedinci, což divákům poskytuje jak spektákl, tak reflexi našich temnějších sklonů.

Ačkoli Stanfordský vězeňský experiment nemusí splňovat dnešní vědecké standardy, jeho klíčové poselství o síle situace je stále důležité. Na rozdíl od Milgramova experimentu, který poskytuje přesvědčivější důkazy o poslušnosti, Zimbardova práce funguje spíše jako psychologické drama. Moderní reality show, které těží z manipulace se sociálními rolemi a autoritami, ukazují, jak snadno nás mohou okolnosti přimět k chování, které je v rozporu s naší morální integritou.

Zimbardo po svém slavném experimentu a následné reflexi toho, jak snadno mohou lidé podlehnout negativním vlivům okolností, změnil svůj přístup. Namísto zkoumání zla se rozhodl zaměřit na opak – na hrdinství v každodenním životě. V roce 2010 založil projekt Heroic Imagination Project, jehož cílem je podněcovat lidi k tomu, aby se stali hrdiny v malých, každodenních situacích. Zimbardo věřil, že hrdinství není výsadou vyvolených, ale že každý z nás může jednat odvážně a morálně správně, i když to okolnosti komplikují. 

Projekt se zaměřuje na vzdělávání a trénink lidí, aby byli schopni rozpoznat situace, ve kterých se dá jednat hrdinsky, a aby měli odvahu tak skutečně činit. V rámci programu se lidé učí, jak překonat vliv skupinové konformity, autoritativních tlaků nebo deindividuace, tedy stejných psychologických mechanismů, které podle všech předchozích experimentů často vedou k neetickému chování. Zimbardo touto cestou ukazuje, že i když jsou lidé zranitelní vůči zlým vlivům, jsou stejně tak schopní stát se hrdiny, pokud mají k tomu nástroje a podporu.

Proto je zásadní, abychom již od útlého věku učili mladé lidi rozpoznávat nebezpečí negativních vlivů okolností a tlaku skupiny. Školy by se měly stát místem, kde se bude klást důraz nejen na akademické znalosti, ale také na výuku kritického myšlení a morální odpovědnosti. Vzdělávání v oblasti etiky a psychologie může poskytnout studentům nástroje k tomu, aby odolávali sociálnímu tlaku a dokázali jednat odvážně a morálně i v těžkých situacích.

Nechtějme být zloději a vrahy, chtějme být každodenními hrdiny!

Po nás potopa

V posledních desetiletích se lidstvo setkalo s řadou výzev spojených s klimatickými změnami, které ohrožují stabilitu našeho životního prostředí. Různé antropogenní aktivity, jako je odlesňování, urbanizace a intenzivní zemědělství, zvyšují množství skleníkových plynů v atmosféře a redukují přirozené uhlíkové zásobárny, což vede k akceleraci globálního oteplování. Zvyšující se teploty způsobují tání ledovců, poslední alarmující zprávy zazněly z Antarktidy a Grónska, což má za následek zvýšení mořské hladiny. Tento jev představuje významnou hrozbu pro nízko položené pobřežní oblasti a ostrovy. Tání permafrostu také v arktických oblastech uvolňuje do atmosféry skleníkové plyny, které dále zesilují efekt globálního oteplování.

Antarktida bez ledu

Ačkoliv tyto změny představují vážnou hrozbu pro lidstvo a mnoho pozemských ekosystémů, možná to není konec příběhu pro život na Zemi. Z vyšší perspektivy, i pokud by došlo k dramatickým změnám, které by ohrozily naši civilizaci, příroda už si několikrát našla způsob, jak vytrvat a dokonce posílit. Po velkých masových vymíráních, se život vždy zotavil a přišel s lepší formou. Jako když na konci permu došlo k největšímu zlomu v historii života na Zemi a pravděpodobně sopečná katastrofa vyhladila přibližně 90 % všech druhů. Následná obnova biodiverzity trvala miliony let a nastartovala éru dominance plazů a později dinosaurů v mezozoiku. To, jak po dopadu asteroidu, který znamenal konec dinosaurů, přišli savci a později i lidé, kteří se stali dominantní formou života na Zemi, se učí děti od malička. A přece málokomu dochází jasný důsledek. 

Více než 70% kyslíku produkuje fytoplankton, mořské řasy a další vodní fotosyntetizující organismy

Pokud přijde nové potopa světa, která už jen tak neopadne, žádný Noe lidstvo nezachrání. Fytoplankton, který produkuje většinu kyslíku na naší planetě, by mohl nadále podporovat bohaté mořské ekosystémy a zajišťovat dostatek kyslíku pro mořské savce. Pak by další kapitolu života na Zemi mohli převzít delfíni. Tito mírumilovní obyvatelé oceánů, kteří prokazují vysokou úroveň sociálního chování a komplexní komunikaci, by možná mohli vytvořit nové formy společenského uspořádání a rozvíjet svou vlastní kulturu. Třeba by na jejím konci nebyly kazetové pumy, biologické zbraně, fosforové bomby, yperit, anthrax, geneticky modifikované viry, e-cigarety, fast food, instantní nudle, energetické nápoje, anabolické steroidy, reality show, spotřebitelské úvěry a fidget spinnery.

Zatímco v knize "Stopařův průvodce po Galaxii", Douglase Adamse moudřejší delfíni opouštějí planetu před její zkázou, ve skutečnosti by tito elegantní mořští savci nemuseli utíkat do vesmíru, ale mohli by po naší dobrovolné sebedestrukci převzít prázdnou a tichou planetu. Představa, že by delfíni mohli na Zemi přinést její lepší správu a vyšší civilizaci, ukazuje nejen na neomezené možnosti evoluce a adaptace v přírodě, ale hlavně dodává naději, že všechno dobře dopadne i bez ohledu na lidský rod. 

Z příběhu o Líze a mladém Wertherovi

Potom jsem učil, a když jsem stál před třídou, hledící na mě dětskýma očima a uctivě odpovídající na mé otázky, když mi z úst vypadlo několik pitomých vět o tichu a drzosti a pilnosti, zhnusilo se mi to a já nemoh být kantorem, musel jsem být starým dekadentním zloduchem, sprosťákem Danny Smiřickým, chlapénkem a miláčkem Lízy, a tak jsem při dějepisu vykládal, jak si faraóni brali své sestry a co měla Leda s labutí... A v každém ročníku jsem měl dívku, vždycky tu nejhezčí, na kterou jsem po celou hodinu úžil oči a občas ji vyvolával a klad jí dvojsmyslné otázky... Viděl jsem, jak to ty čtrnáctileté holky rajcuje a jak se mnou mají kontakt. Bane, ty toho věděly dost. A prokoukly mě brzo.

Pak jsem si udělal z dlaně náhražku a svíjel jsem se na posteli ve frikčních pohybech, vykonal jsem to, neboť jsem to nemoh vydržet. Když to bylo hotové, zesmutněl jsem ještě víc. Ležel jsem na zádech, zamokřený, zhnusený a pořád jsem musel k svému vzteku myslet na Lízu, na to, že jsem si při tom představoval její ňadra a stezičku mezi nima a že možná on teď dělá to, co před chvílí já, jenže doopravdy a s ní...

Julinčina flotila

Postel mých rodičů je temnoborec
na Černém moři za noci,
v podpalubí ten obří dvorec
pohání černí otroci.

Má postýlka je malá jachta
čiperná jako potápka,
k plavbě jí stačí pouze plachta
a má plyšová posádka.

V ložnici kotví také člunek,
dostali jsme ho koledou,
ještě prý zapadne sto slunek
a pak přiletí – torpédo!

Big Cumshot

Rozhodl jsem se před časem přispívat na soběpisník jen kvůli zásadním sdělením nebo inspirovaným nápadům. Nyní se oba důvody spojily v jeden a přes intimní název nepůjde o nic menšího, než o novou teorii vzniku vesmíru.

Tato teorie je inspirovaná krátkou přednáškou kvantového mechanika Setha Lloyda, který tvrdí, že vesmír není nic jiného než naprogramovaný počítač, jehož logaritmus pochopíme při tempu vývoje výpočetní techniky zhruba za 600 let. Nyní se můžeme pouze dohadovat a všechny teorie stojí za podobně starou belu, tedy belu starou 13,8 mld let. Stáří víme, smysl nevíme a i když bychom chtěli tvrdit, že smysl žádný není, není to odpovědí na příčinu onoho nesmyslu. Pokusím se tedy nalézt alespoň stín onoho smyslu, který tímto věnuji svému potomstvu, aby jej nakonec můj pravnuk na čtvrtou zhodnotil a případně mě posmrtně prohlásil za genia.

Seth Lloyd hezky říká, že na začátku bylo vše velmi homogenní a že fyzikální zákony, které jsou ve své podstatě velmi jednoduché (zejména gravitace), postupně vyvinuly vesmír v neuvěřitelně pestrý komplex současné existence. V tomto působil také tzv. motýlí efekt, kterýžto termín poprvé použil Edward Lorenz v roce 1979, kdy se na zasedání Americké asociace pro pokrok ve vědě ve Washingtonu zeptal během své přednášky, zda to náhodou nebylo mávnutí křídla jednoho motýla v Brazílii, které způsobilo pozdější hurikán v Texasu. Efekt, kdy z malého hnutí na začátku dojde, když chvilku počkáme, k obrovským změnám, z nicotné příčiny vznikne v čase obrovský důsledek.

A dostáváme se ke dvěma tezím, které tvoří základ mé teorie, a na něž jsem přišel mezi druhou a pátou hodinou ranní v noci ze svátku Obřezání Páně na první pracovní den roku 2014:

1. Život na Zemi vznikl na základě stejného vesmírného principu, podle kterého vznikly galaktické shluky, černé díry, hvězdy, planety, vesmírný prach, krátery, voda a cokoli hmotného.
Ano, i život musel mít během času vytvořené podmínky pro vznik a z něčeho velmi nepatrného, co se odehrálo před miliardami let vznikl dnešní člověk – neuvěřitelně pestrý komplex sub speciae aeternitatis nano- či pikoexistence.

2. Existuje nekonečně mnoho konečných existencí.
Tato teze je o vesmíru a o čase. Víme, že čas má začátek a můžeme se přít, zda má konec. S vesmírem je to podobné. Co je ovšem podstatné je, že žádná z konečných existencí nemůže pochopit nekonečno jinak, než jako konec jednoho a začátek jiného v nějakém sledu. Sled konců a začátků může vytvořit pojem nekonečna a pokud přijmeme toto jako prazákon ještě za fyzikálními zákony, i začátku vesmíru muselo něco předcházet, byť by to bylo bezčasí.

Z těchto dvou tezí vznikla tedy moje metafora vzniku vesmíru na základě propojení biologie člověka se vznikem a stavem dnešního vesmíru. Začátek lidského života je spojen ze spojení spermie s vajíčkem. Spermií je v jednom výstřiku pár desítek až stovek milionů, za život jich padne nazmar pár stovek miliard. Z jednoho muže! Žena vytvoří vždy jedno vajíčko, za život pár stovek, nepotlačí-li jejich tvorbu uměle či trvalými těhotenstvími.

A právě ejakulace do prostoru ve mně vyvolala onu uchopitelnou představu vzniku vesmíru. Ano, spermie jsou jasně naprogramovány, hledají vajíčko, ačkoli ještě pár dní před tím, než opustí penis (a již vypadají stejně) toto naprogramování postrádají (nicméně takové spermie vnější svět nikdy nepoznají).

Pro někoho by mohlo znít nestydatě, kdybych v souvislosti s oním životodárným vesmírným vstřikem mluvil o božské bytosti, a já také nechci vesmír personifikovat. Od začátku mluvím o metafoře:

Tedy něco, co dokázalo naprogramovat vesmírný ejakulát, jej vstříklo do časoprostoru, kde existují jasné fyzikální zákony. Je jedno, jestli naše představy chtějí počítat v omezeném množství jednoho výstřiku nebo v nekonečnu oněch mikropulečků, kterými muži osévali, osévají a budou osévat svět, jisté je, že většina těchto polotvorů existuje zdánlivě zbytečně jen proto, aby bylo zajištěno, že snad jednou pár z nich padne na úrodnou půdu. V mé teorii, je tedy ono množství galaxií, hvězd, hvězdokup a černých děr, jen krásným kořením mnohosti a pestrosti, jež měla zajistit oplodnění jednoho malého vajíčka, z něhož pak motýlím efektem vznikne něco, co pochopí podstatu vesmíru a jeho smysl. Tím vajíčkem byla Zeměkoule. Možná jen jedním z mnoha, aby byla zajištěna pestrost i v poznání. A jestli k tomu úplnému Poznání chybí lidstvu těch pouhých panem Lloydem předvídaných 600 let, gratulujme si, že jsme již dnes poznali docela dost. Radujme se a množme se.

Julinka na výletě k exoplanetě 55 Cancri f

Ptáš se mě, jestli Pán Bůh stvořil
nějakou další planetu,
na které ryby plavou v moři
a ptáci pějí za letu.

Ptáš se mě, jestli neznám zkratku,
že bys tam vzala panenku,
a jestli nemohla bys k svátku
dostat ode mě letenku.

O zkratce nevím, ale zítra
představím ti hned po obědě
nahoře v Halži strejdu Pintra,
ten bude cestu jistě vědět.

Bajka o hroší kůži

Původně jsem chtěl napsat dětskou básničku pro Julinku, ale protože když si zapomenu vzít prášek na tlak, nedokrvují se mi mozkové závity a v horké vaně pak dochází ke zkratům. Vana je jediné místo, kde si najdu klid na tvorbu, a takhle to pak dopadá. Pro Julinku je tedy nakonec hlavně ten obrázek.

Potkáš-li hrocha ve výtahu,
menší šok ti to způsobí,
hroch totiž sám má vyšší váhu
než kýžené tři osoby.

Já potkal hrocha v naší zdviži
a div jsem z toho neomdlel,
opomněl zřejmě zemskou tíži
a k žirafě se dostat chtěl.

Ptám se ho, aniž pouštím kliku:
„Co tě to, hrochu, napadlo?“
Odpověď měl snad na jazyku,
dno se však pod ním propadlo.

Netvař se, jako bys chtěl říci
„Mě se ten příběh netýká!“
Kdo seznámit chce s kondořicí,
často si s krysou potyká!

Ruka

Tato báseň byla u nás často vydávána za básníkovu reakci na Mnichovskou dohodu, ale bylo to jinak. Mnichovská dohoda se stala důkazem, že tato báseň z první poloviny 30. let 20. století je nadčasová a stále platná. Dylana Thomase mám radši pro jeho život než pro jeho poezii, ale to je asi i tím, že na ni nejsem dost rodilý. Věřím, že Vladimír Holan, který se s ním jednou v Praze krátce sešel, by jej možná přeložil tak, že bych mu přišel na chuť. 

Pokusu o mé vlastní přebásnění této silné básně jsem neodolal.

originál zde

Ruka, která to podepsala, srovnala město se zemí;
pět suverénních prstů jediným podpisem na papíru
udělalo z celé země půl hřbitov a půl vězení.
Pět králů poslalo i krále pod sekyru.

Ruka, která se zdvihla vzhůru ke svěšenému rameni,
zavrzala svými klouby, sevřela prsty v prudké křeči
a rázným pohybem husího brku ukončila to vraždění,
jež navždy umlčelo marné řeči.

Ruka, která se podepsala pod smlouvu s udavači,
přinesla krupobití a hlad a hmyzí hejna mnohá.
Jak mocná je ta ruka, které k rozhodnutí stačí
jen letmo načmáraná muří noha.

Ruka pak padlé spočítá, oči jim ale nezatlačí,
konvence, nóty, protokoly ji nikdy neomrzí,
tak vládne zemi, vládne nebi, vládne k pláči,
sama však neví, co jsou slzy.

Jak pojmenovat kočku

Umírá nám kocourek. Zbývají mu už jen dny nebo možná hodiny. Zdědili jsme ho po babičce a já jsem vždycky přemýšlel, jak mu asi vybírala jméno. Pak jsem zjistil, že Nácek je domácky Ignác a že se tedy k tomu našemu Kajetánovi hodí – oba nesou honosná jména zakladatelů církevních řádů a zároveň kočičí jména Nácíček a Kajdíček. Pro Kajetána jsem už nějakou tu báseň složil, ale Nácíčkovi jsem až dnes přeložil báseň, kterou bych se s ním rád rozloučil. Je od T. S. Eliota, v originále se jmenuje The Naming of Cats a proslavil ji muzikál Cats, který podle Eliotovy sbírky složil Andrew Lloyd Webber.

Vybrat jméno pro kočku to není lehká věc,
snadněji nalezneš i jehlu v kupce sena;
že jedno nestačí, tuší i pitomec,
my chytří víme, že kočka má TŘI jména!

S prvním se setkáváš u většiny kočiček:
Micinka, Albína, Dorotka nebo Máří,
Modroočko, Fousek, Mourek či Nácíček,
ta jména nalezneš v kočičím kalendáři.
Vybírat dá se i ze zvučnějších jmen,
Guliver, Baltazar, Zachariáš,
Jasmína, Dolores, Sally či Gwen,
všechna ta jména však odněkud znáš.

Teprv to druhé je verbální klenot,
toť jediné na světě, pravý to skvost:
jakmile před kočkou vyřkneš to jméno,
tak nahrbí hřbet a rozvrtí chvost!
Z miliard možností tyto snad stačí:
Ohnidráp, Laskulín, Polibkonoš,
Bombalurina, Vesperokačí –
vyber pár slabik a potom je slož.

Třetí pak jméno je nad obě tato
a přece se nikde neuvádí,
to kočka si střeží v srdci jak zlato
a nikdy ho člověku neprozradí.
Když se kočka tváří, že svět okolo nevnímá,
nic jiného to zpravidla neznamená,
než že zcela soustředěně rozjímá
nad krásou třetího kočičího jména
nad vysloveně nevýslovnou krásou
svého nevyslovitelného
hlubokého a tajemného
s vesmírem souznícího jména. 

 

Nácíček v pozadí

Má volba v roce 2013

Cítím se dlužen vysvětlit lidem, na nichž mi záleží, kterou stranu letos zvolím a proč. Vím, že v současné době není v módě a proto mnozí z jejích členů nebo lidí, kteří ji dříve volili, noří hlavu do písku. Sám jsem jejím členem od roku 1997 a citlivě sleduji každé hnutí v její nervové soustavě. Asi i proto se chci jasně vyjádřit. Letos výjimečně nebudu volit ODS, budu volit podle volebních lístků, kde moje strana stojí pod názvem Občanská demokratická strana.

Zkratka vždy vede ke zkratkovitému pojetí a ze zkratky ODS se stala v době její konjunktury mucholapka, na niž se chytal všelijaký dotěrný hmyz. Hodně takových ódeesáků nemělo nic z občanského a demokratického přesvědčení. Horší než tito tzv. kmotři či šedé eminence byl odklon od tohoto přesvědčení u představitelů strany i v rámci vládnoucích koalic (a pod tlakem koaličních partnerů). U zrodu Občanské demokratické strany ovšem stála řada lidí, které tehdy spojovaly krom opozice vůči komunistické totalitě i liberální a konzervativní ideály. Tito lidé jsou tam dodnes – právě proto, že se těmto ideálům nikdy nechtěli zpronevěřit. I když jim mnohdy skřípaly zuby, nevyměnili ani v neoptimistické době myšlenku za naplnění politických ambic, nepřevlékli kabát za bližší košili. Kvůli těmto lidem jsem do strany vstoupil (v roce 1997 by podle průzkumů pro občanské demokraty hlasovalo 8,9% lidí) a těchto lidí si nepřestávám vážit.

Jsem rád, že se proti Občanské demokratické straně postavil i její otec zakladatel, jehož skalní příznivci tedy stranu valem opouštějí.  Jsem rád, protože o to svobodněji se může vyvinout úplně jiný směr, který má tato strana ve vínku – směr občanský. Ten má totiž dva rozměry – jedním je (v souladu s klausovským i mým viděním světa) důraz na občana jako svobodného, svéprávného a za svůj život zodpovědného jedince, který je programovým adresátem všech našich dosavadních volebních programů, a druhým je občanská společnost, sousloví, které Václav Klaus považoval za vulgarismus nejvyššího kalibru. Jsem rád, protože se právě s těmi, kdo ve straně setrvávají, mohu svobodně přihlásit třeba i k odkazu Václava Havla, jenž občanskou společnost považoval za lidskou tvář kapitalismu. Dlouho a ještě stále se v programech občanských demokratů v různých obdobách objevovalo heslo, že „pracovitost se musí vyplácet“ a „lenost nevyplácet“. S tím já naprosto souhlasím a jen bych dodal, že nevyplácet se musí také (řečeno eufemismem) vychytralost. Legislativa kulhala za vývojem kapitalismu jako Achilles za želvou. Nutno říct, že za všech vlád. A pořád zbývá jen doufat, že jako ve fyzice i v politice bude tento paradox překonán.

Mírně nešťastný mi přijde začátek naší letošní kampaně postavený na slově „pravice“. Většina populace, a to i středoškolsky vzdělané, není ani po téměř čtvrt století demokracie schopna přesně určit rozdíl mezi levicí a pravicí jinak, než že pravice je pro ty bohatší a levice pro ty chudší, přestože to tak vůbec být nemusí, pokud by se pravicové či levicové kroky dělaly důsledně. Apel na střední třídu v nynější fázi kampaně je příhodnější a dokážu se pod něj opět podepsat. První, co by ale každý správný člen Občanské demokratické strany měl udělat, je pokorně sklonit hlavu a omluvit se za minulé volební období, v němž právě program pro střední třídu nebyl důsledně plněn. Program Občanské demokratické strany pro tyto volby je dobrý, ale počet jeho čtenářů je  přímo úměrný apriorní nedůvěře k jeho plnění. Je to škoda, ale taková je realita.

Občanští demokraté se letos poprvé za své existence pravděpodobně dostanou na horší než druhou příčku ve volbách. Věrnost této straně možná znamená cestu na politický hřbitov, loď se potápí, Miroslava Němcová je možná jen dočasným záchranným člunem. Já ale věřím, že pobyt v opozici pomůže k obrození a nastolení diskuze o základních principech, od kterých se půjde odrazit zpět. Co bude po volbách, nikdo netuší. Takový je život a to je na něm kouzelné. Přál bych si samozřejmě, abych třeba už v dalších volbách jako občanský demokrat mohl v klidu volit ODS.

Ať jako strana skončíme na politickém hřbitově nebo nás čeká osud Fénixe, budu vždy jako občan varovat před dvěma zly – zlem komunismu a zlem stran postavených na spásných osobnostech, pro něž se teprve potom hledá nějaká politická obhajoba v podobě myšlenek sestavených dle průzkumů veřejného mínění. Ano, tou hlavní je letos ANO (a tou hned za ní Úsvit). Je nám snad stud za Zemana málo? Potřebujeme ještě českého Berlusconiho? Ale proč vlastně NE, v demokracii je i to možné...

Vyznání

Tátovi by (ještě před minutou) včera bylo 65 let a poslal mi po Věrušce vzkaz. Tahle báseň je pro ně.

Miluju na věčnosti
ty krátké okamžiky
ne pozdě a ne brzy.

Miluju svoje mrtvé,
kteří se pod pomníky
tváří slepě a hluše.

Miluju svoji ženu,
když pláče pro mé hříchy
a otírá si slzy.

Miluju svoje dítě
až do konečků míchy
a do dna svojí duše.

Už zase skáču do kaluže

Maminko, já vím, to se může:
nožičkou dupat do kaluže
a potom dělat mokré stopy
pro ty, kdo rádi oči klopí!

Maminko, řekni, může se to:
když venku hřeje babí léto,
v louži si trochu poskočit?
Proč náhle zvedáš obočí?

Tatínku, já už přece vím:
v louži si trochu poskočím
a pak se zmáčím celičká,
až máma sklopí očička!