aneb jak se z dobrých lidí stávají lidé zlí
Zemřel Philip Zimbardo, který je známý především díky Stanfordskému vězeňskému experimentu, ale jeho přínos psychologii sahá mnohem dál. Významně přispěl ke studiu deindividuace a dehumanizace, zkoumal, jak anonymita a skupinové prostředí mohou vést k antisociálnímu chování. Ve své vlivné knize Luciferův efekt analyzoval, jak se obyčejní lidé mohou v neetických situacích proměnit v pachatele zla, a podílel se na vyšetřování zločinů v Centrální bagdádské věznici v roce 2003. Později napsal knihu Banalita hrdinství a založil Heroic Imagination Project, kde se zaměřil na podporu odvahy a hrdinství v každodenním životě.
Ačkoli Zimbardův vězeňský experiment možná nesplňuje dnešní vědecké standardy a zůstává tak spíše psychologickým dramatem s pochybnými výsledky, jeho hlavní poselství o síle okolností zůstává relevantní. V článku si dovolím jeho srovnání s Milgramovým kontrolovanějším experimentem a s moderními reality show, které těží z rozpadu společenského řádu v uzavřených prostorech a odrážejí podobnou fascinaci lidským chováním pod stresem a autoritou. Ze všech těchto fenoménů lze rozpoznat, jak snadno může být naše morální integrita ohrožena okolnostmi.
_______________________________________
Stanfordský vězeňský experiment (SPE), který vedl Philip Zimbardo v roce 1971 na Stanfordské univerzitě, zůstává jednou z nejkontroverznějších studií v oblasti psychologie. Cílem bylo zkoumat, jak role vězňů a dozorců v simulovaném vězeňském prostředí ovlivní chování jednotlivců. Do experimentu se zapojilo 24 mužů, většinou vysokoškolských studentů, kteří byli pečlivě vybráni na základě psychické stability a fyzického zdraví. Inzerát na účast zval dobrovolníky na psychologický výzkum vězeňského života a odměnou bylo 15 dolarů denně. Účastníci byli náhodně rozděleni do rolí vězňů a dozorců, což vedlo k rychlé eskalaci chování, kdy dozorci začali projevovat agresivitu a vězni se stávali podřízenými a bezmocnými.
Nutno dodat, že role ředitele věznice se zhostil sám Zimbardo, který se natolik vžil do své role, že přestal objektivně sledovat vývoj událostí a nezasahoval, když se situace začala vymykat kontrole. Dozorci, kteří byli povzbuzováni, aby v rámci své role udržovali disciplínu, se stali čím dál sadističtějšími, zatímco vězni rychle propadali bezmoci. Experiment musel být předčasně ukončen po šesti dnech místo plánovaných dvou týdnů, když Zimbardova kolegyně Christina Maslachová, jediná osoba zvenčí, která viděla, co se děje, vyjádřila vážné etické obavy a kritizovala způsob, jakým byly lidské subjekty vystaveny psychickému stresu a ponižování. Tento zásah vedl Zimbarda k uvědomění, jak moc ho role ředitele ovlivnila, a přiměl ho experiment ukončit.
Ačkoli experiment ukázal znepokojivou snadnost, s jakou se lidé přizpůsobují rolím moci a podřízenosti, byl kritizován jak za svou metodologii, tak za etické nedostatky. Jeho hlavním cílem bylo zjistit, jaké jsou psychologické účinky toho, že se jedinec stane vězněm nebo vězeňským dozorcem. Ovšem zároveň je jasné, že chování účastníků bylo ovlivněno a dokonce podporováno tak, aby odpovídalo předpokladům experimentu, což zpochybňuje spontánnost jejich chování. Thibault Le Texier například poukazuje na to, že dozorcům bylo Zimbardem přímo nařízeno, aby se chovali tvrdě, což vyvolává otázky ohledně tzv. demand characteristics – tedy sklonu účastníků jednat podle toho, co si myslí, že experimentátor od nich očekává. To snižuje platnost závěrů, protože pozorované chování nemuselo být tak spontánní, jak Zimbardo tvrdil. Navíc experiment neměl nezávislou kontrolní skupinu, což je zásadní pro vědecké testování kauzality. Výsledky experimentu tak mohou být a také často jsou zpochybňovány jako příliš subjektivní.
Před pár lety jsem měl na kadaňském gymnáziu přednášku o neméně slavném Milgramově experimentu z roku 1963. Tento experiment, který vedl psycholog Stanley Milgram na Yaleově univerzitě, se zaměřoval na výzkum poslušnosti vůči autoritě. Jeho cílem bylo pochopit, do jaké míry jsou lidé ochotni vykonávat činy, které odporují jejich morálnímu přesvědčení, pokud jsou podřízeni autoritě. Tento výzkum byl inspirován snahou pochopit chování během nacistických zločinů za druhé světové války, kdy se mnozí pachatelé hájili tím, že „jen plnili rozkazy“.
V experimentu byli účastníci (rekrutováni prostřednictvím inzerátů, podobně jako v Zimbardově experimentu) vedeni k tomu, aby hráli roli „učitele“, zatímco druhý účastník, údajně jiný dobrovolník, ale ve skutečnosti herec, hrál roli „žáka“. Učitel měl za úkol zadávat otázky a při každé špatné odpovědi udělit žákovi elektrický šok, přičemž intenzita šoků se zvyšovala. Ve skutečnosti však žádné šoky neexistovaly, a herec pouze předstíral bolest. Šoky měly sahat od lehkých (15 voltů) až po extrémně bolestivé (450 voltů), označené jako „smrtelná dávka“.
Účastníci často váhali, zejména při vyšších napětích, ale když je osoba v bílém plášti (autoritativní experimentátor) pobízela slovy typu „experiment vyžaduje, abyste pokračovali“, většina z nich pokračovala. Překvapivě až 65 % účastníků bylo ochotno udělit maximální, smrtící dávku 450 voltů, i když při mnohem nižších dávkách slyšeli předstírané křiky a prosby „žáka“, aby byl experiment ukončen, a při dalších dávkách už jen zimomřivé ticho. Tento výsledek šokoval vědeckou komunitu i širokou veřejnost, protože ukázal, jak snadno lidé mohou pod tlakem autority jednat proti své vlastní morálce.
I když byl tento experiment také eticky kontroverzní, dodržoval více tradiční vědecké standardy. Měl relativně kontrolované podmínky a byl opakovaně testován, což poskytlo přesvědčivé důkazy o mechanismech poslušnosti a autority. Na rozdíl od SPE tak Milgramův umožnil získat robustnější důkazy o mechanismech poslušnosti. Zatímco oba experimenty odhalily schopnost lidí k ukrutnostem pod sociálním tlakem, Milgramův výzkum poskytl spolehlivější data.
Stanfordský vězeňský experiment má rovněž zajímavé paralely s moderními reality show. Pořady jako Big Brother nebo Survivor uzavírají jednotlivce do omezeného prostoru pod neustálým dohledem, což často vede k emocionálním výbuchům, spojenectvím a zradám. Tyto situace jsou navrženy tak, aby vytvářely umělé sociální hierarchie, protože jednotlivci se snaží prosadit nebo přežít sociální izolaci. Podobně jako v případě SPE, kde jde spíše o mocenskou dynamiku, využívají základních lidských instinktů k hledání statusu, přežití a sociální dominance.
V účastnících reality show takové uzavřené prostředí vyvolává zvýšené emocionální prožívání, což často vede k posunutému chování od jejich přirozené normy. To odráží Zimbardova zjištění o deindividuaci a dehumanizaci, kdy jedinci ve skupinách nebo přidělených rolích mohou ztratit pocit osobní zodpovědnosti a morálního kompasu. Například soutěžící v reality show často vykazují chování, které by v běžném životě nebylo pro ně typické, jako manipulaci nebo agresivitu, protože umělé prostředí zesiluje jejich soutěživé instinkty.
Z pohledu diváka mají reality show a SPE podobnou voyeurskou přitažlivost. Diváky fascinuje, jak se obyčejní lidé chovají v extrémních situacích, a často čerpají zábavu z nepohodlí nebo pádů ostatních. Psychologicky to vychází z lidské potřeby sociálního srovnávání, které divákům umožňuje posoudit své vlastní chování v kontrastu s těmi, kdo jsou v pořadu. Připomíná to také Zimbardovu metaforu dobrého jablka ve špatném sudu, kdy se z obyčejných lidí v nepříznivých podmínkách mohou stát bezcharakterní jedinci, což divákům poskytuje jak spektákl, tak reflexi našich temnějších sklonů.
Ačkoli Stanfordský vězeňský experiment
nemusí splňovat dnešní vědecké standardy, jeho klíčové poselství o síle situace
je stále důležité. Na rozdíl od Milgramova experimentu, který poskytuje
přesvědčivější důkazy o poslušnosti, Zimbardova práce funguje spíše jako
psychologické drama. Moderní reality show, které těží z manipulace se
sociálními rolemi a autoritami, ukazují, jak snadno nás mohou okolnosti přimět
k chování, které je v rozporu s naší morální integritou.
Zimbardo po svém slavném experimentu a následné reflexi toho, jak snadno mohou lidé podlehnout negativním vlivům okolností, změnil svůj přístup. Namísto zkoumání zla se rozhodl zaměřit na opak – na hrdinství v každodenním životě. V roce 2010 založil projekt Heroic Imagination Project, jehož cílem je podněcovat lidi k tomu, aby se stali hrdiny v malých, každodenních situacích. Zimbardo věřil, že hrdinství není výsadou vyvolených, ale že každý z nás může jednat odvážně a morálně správně, i když to okolnosti komplikují.
Projekt se zaměřuje na vzdělávání a trénink lidí, aby byli schopni rozpoznat situace, ve kterých se dá jednat hrdinsky, a aby měli odvahu tak skutečně činit. V rámci programu se lidé učí, jak překonat vliv skupinové konformity, autoritativních tlaků nebo deindividuace, tedy stejných psychologických mechanismů, které podle všech předchozích experimentů často vedou k neetickému chování. Zimbardo touto cestou ukazuje, že i když jsou lidé zranitelní vůči zlým vlivům, jsou stejně tak schopní stát se hrdiny, pokud mají k tomu nástroje a podporu.
Proto je zásadní, abychom již od útlého věku učili mladé lidi rozpoznávat nebezpečí negativních vlivů okolností a tlaku skupiny. Školy by se měly stát místem, kde se bude klást důraz nejen na akademické znalosti, ale také na výuku kritického myšlení a morální odpovědnosti. Vzdělávání v oblasti etiky a psychologie může poskytnout studentům nástroje k tomu, aby odolávali sociálnímu tlaku a dokázali jednat odvážně a morálně i v těžkých situacích.
Nechtějme být zloději a vrahy, chtějme být každodenními hrdiny!
Žádné komentáře:
Okomentovat