Není to tak dávno co jsem se pokusil o překlad sbírky básní Jamese Joyce „Pomes Penyeach“. A stoupl jsem si tak po bok člověku, kterému nesahám ani po kotníky, a můžu se přitom vytahovat na špičky jak chci. Přečetl jsem si o Aloysu Skoumalovi v posledním vydání ĎaSu článek „Tolik záští a tak málo prostoru“, který pojednává především o jeho irských cestách. Jsou tam místy velmi zajímavé postřehy, jako například, že „to bylpapež, který vyzval Angličany, aby se zmocnili Irska“ nebo „neštěstím Irska je jejich kněžstvo – nejbohatší církev světa vedle takové bídy!“ (oba citáty z dopisů Otakara Vočadla). Pro mě platí zmínka z Anglických listů Karla Čapka (jako on jsem navštívil pouze Anglesey, ba dokonce Holy Island, ale přes moře jsem se jen zasněně díval): I budu povždy s láskou a radostí dívat se na mapu Irska: Hle, země, z níž jsem roušky nesňal.
Byla to škola realismu. Krasoduché řečňování filosofa prof. J.B.K., trapně imrovisované kompilace F.X.Š., obratně listujícího za katedrou v rozevřených pomůckách (hlavně ve Fortunátu Srowském a Georgu Brandesovi), jalové seminární třesky plesky věčně ožralého causeura prof. V.T. – jak to bylo ubohé, celá ta vysokoškolská paráda, proti chvílím stráveným mezi nízkými stěnami staroříšské chalupy, obložené všude knihami, o nichž pan Florian po Carlylovi říkal, to že je pravá univerzita.
Žádné komentáře:
Okomentovat