Divadlo dlouhé

Ano, nepřehlédli jste se, nemyslím divadlo v Dlouhé, ale představení divadla Navenek „Škola pomluv“. Reakce diváků, ať už se jim hra líbila či ne, měla vesměs stejného jmenovatele: „bylo to dlouhé“. V Praze v nastudování ND představení trvalo rovněž dvě hodiny čtyřicet minut, ovšem já jsme čas nepočítal, hru jsem četl, takže jsem spíše pozoroval dramaturgické ztvárnění. Přesto, že jsem při svých úpravách natáhl třetí dějství, jež u nás v divadle nazýváme „opilecká scéna“ a nechal jsem na rozdíl od Stavovského opilé přátele sira Charlese zapět i původní písničku, věřil jsem, že škrty na jiných místech hru podstatně zkrátí. Jenže v říjnu před generální zkouškou začalo vycházet najevo, že se od délky pražského představení moc nevzdálíme. Nakonec jsme ji možná ještě o pár minutek překonali. Po představení v Klášterci jsme si dali pauzu, abychom mohli provést další škrty. Včera hra měla 2:10 a bylo mi naznačeno, že umím škrtat asi jako ministři ve svých resortech. Kdybych poslechl všechny ty rady v šatnách, možná bych mohl udělat jeden zásadní škrt. Jenže já jsem se rozhodl jinak. Pohledem z očí do očí škvírou v zadní oponě v druhé půli jsem se přesvědčil, že hra má své diváky. Je to možná užší skupinka lidí, než bylo divadlo zvyklé, ale zahrajeme to pro ni ještě aspoň jednou v Kadani a zkusíme si ji najít i v přespolí. Nebudu už škrtat, naopak přidám. Přidám důležitou informaci na plakáty, pod kterou byla komedie původně uváděna: „Škola pomluv, veselohra v pěti dějstvích“. Málokterá pětiaktovka je krátká, tak snad na to nepůjdou milovníci pětiminutových grotesek. Co režisér jsem poučen, je to pro mě zkušenost a do podobné hry bych se pustil jen za specifických podmínek, třeba až si ve stáří střihnu mého vysněného Jindřicha IV. od Pirandella. Ten má však jen tři dějství, takže to za hoďku a půl určitě sfouknem.