„V této kapitole (kapitola šestá knihy Neobyčejná dobrodružství Julia Jurenita a jeho žáků Monsierura Délaia, Karla Schmidta, Mr. Coola, Alexeje Tišina, Ercola Bambucchiho, Ilji Erenburga a černocha Ajši ve dnech míru, války a revoluce v Paříži, v Mexiku, v Římě, v Senegalu, v Kiněšmě, v Moskvě a na jiných místech, pozn. soběpisce) uvedu některé Učitelovy úvahy o lásce. Zlí jazykové tvrdili, že Jurenito je zvrhlík, že przní malá děvčátka a ve zvláštním skříňovém kufru s sebou vozí k ukájení svých nízkých choutek jakousi položenskou obludu, kterou našel v Andách. Byla to podlá lež...“
...
V předchozím přísěvku jsem psal o Augustinových slovech, která zřejmě úplně v originále znějí DILIGE ET QUOD VIS FAC, kde dilige navádí k lásce duchovní (caritas, agape), narozdíl od ama, které může svádět k lásce fyzické (eros). Ale v téhle větě je to nastejno (taková filia). Ta věta nezní Ama et fuck quod vis. A tak je jasné, že jde o lásku k lidem, které to, co dělám, nějak ovlivňuje. Když tuhle lásku člověk nemá, pak je to opravdu ďábelské.
...
A teď nechám znovu promluvit Ilju Erenburga, resp. Julia Jurenita: „Nicméně nemohli lidstvo vyklestit – na to neměli dost sil – a proto se shovívavě omezili na řeči o hříchu a hanbě. Nedivte se tedy, že svět se změnil v obrovský hanbinec. Hlásali, že tělesná žádost je hříšná, a miliony lidí tomu uvěřily. Jedni si navlékli okovy a ve dne v noci neplodně přemýšlejí, jak udržet zátku v láhvi se sodovkou. V kterém bordelu se o chtíči přemýšlí tolik jako v cele asketově nebo v pokojíku staré panny? Myslí na něj, aniž o tom vědí, svým tělem, sladkou zemdleností, sny o Věčné Panně nebo o Nebeském Ženichovi. Jiní lidé zase – a těch je většina – si řekli: Když je to hanebnost, je to hanebnost, co naplat. To, co mohlo být posvátným, z toho se stala odpadová žumpa. Místo překrásného mýtu máme tabatěrky s dvojím víčkem. Na jednom je krajinka nebo pomněnky a na druhém, tajném, jen pro přátele, nějaká oplzlost.“
...
Žádné komentáře:
Okomentovat