... chlap, na kterýho jsem žárlil. Měli jsme tu čest s naším divadlem vidět jednu z jeho posledních rolí - Sira Olivera ve Škole pomluv. Vteřiny krásy, za které děkuju!
...
...
Z rozhovoru pro rozhlas (dovolil jsem si doslovný přepis mírně upravit):
Já si myslím, že to naše povolání je už jedno z mála, o kterých se dá říct, že to je opravdu poslání. To mají kantoři a lékaři a filozofové a básníci. Já myslím, že člověk to asi dělá proto. Samozřejmě ten egoismus, který v člověku být musí a ten excentrizmus a to, že denně vystoupíte před pět set nebo devět set lidí, to v sobě zahrnuje nějakou ješitnost. Samozřejmě, ale na druhou stranu, když řeknete repliku a devět set lidí ztichne a je tam ticho jako v chrámu, tak to je tak povznášející, že já vždycky tvrdím i svým studentům, že divadlo se jaksi skládá z vteřin. Protože jdete na představení, které trvá tři hodiny, a pamatujete si jednu vteřinu, nebo dvě. Nejsilnější emotivní zážitek, nebo největší legraci, nebo když se zeptáte diváka, co tomu představení říkal, tak vám řekne, no jak on tam víte v tý chvíli, jak se ona rozplakala, to bylo úchvatný. Pamatuje si vteřinu a kvůli těmhle úžasným, nádherným, magickým vteřinám to člověk asi dělá... Život probíhá tak strašně rychle a my už se neumíme zastavit. My už jdeme po ulici a nevidíme, že ten barák je nádhernej, třeba Topič na Národní třídě. To člověk zapomene, že tam jsou ty úžasný malby.
Žádné komentáře:
Okomentovat