V novém ĎaSu jsem se moc těšil na rozhovor s Patrikem Ouředníkem, protože se mi líbí jeho překlady Borise Viana a Raymonda Queneaua, jeho slovníky (Šmírbuch a biblická rčení) i jeho Europeana. Jednou větou: byl jsem zklamán. Jestli si nějak představuju frankofilního pseudointelektuála hovořícího místo o sporu o diskurzu, místo o různosti o alteritě, místo o přebytečnosti o redundanci, pak takhle. Přiznám se, že už jsem jen čekal, kdy se objeví mé oblíbené slovíčko paradigma, ale nedočkal jsem se. Je mi líto této pózy od člověka, který se téměř celým svým dílem zabývá češtinou.
Protože jsem se delší čas zabýval myšlenkou disertační práce na téma Utopie raného novověku a mám doma kupku knih na toto téma, přece jen mě tento rozhovor něco zásadního připomněl. Cituji: Velká většina literárních utopií předpokládá pro ideální společnost více či méně totalitní schéma. “Přísnými zákony” bombardují své občany Diodor, Platon, More, Campanella, Mercier, kdekdo. Svobodomyslných výjimek je málo, nejslavnější z nich je Rabelaisova Theléma, v níž vládne zásada Čiň, co je libo a kde panuje jediný zákaz – zákaz hodin, neboť “největší ztrátou času je počítání hodin” a “nejpraštěnější věc na světě je řídit se údery zvonů”. Dodávám, že další z velkých zákonů thelémského opatství bylo, že kdokoli mohl kdykoli z jakýchkoli důvodů svobodně klášter, kde žili muži a ženy pohromadě, opustit. Vivat Gargantua! Škoda, že nápis nad velkou branou Thelémskou je příliš dlouhý, protože bych si jej nejradši umístil nad dveře.
Čiň, co je libo mi zase připomnělo mé první setkání se světci. Asi v sedmnácti letech jsem si přečetl salátové vydání knížky O deseti svatých od Alfreda Fuchse a jsem rád, že to setkání bylo zrovna v tomto pocuchaném svazečku zahnědlých listů papíru. Ze života sv.Augustina mi v hlavě utkvěla myšlenka, která se stala mým životním krédem. Stojí za to si ji občas vybavit.
AMA ET FAC QUOD VIS
Miluj a pak si dělej, co chceš.
Žádné komentáře:
Okomentovat