Kudlanka nábožná /i/

Frédéric Mistral (přel. Svatopluk Kadlec)

Dnes za letního odpůldne
jsem zpola bdě a zpola sně
zdřím' na mezi, jak mile je mi,
a mámen snem
mdlou hlavu jsem
tisk' k zemi.

A tu jsem viděl v ječmeně
cos' odrážet se zeleně
na dvouřadovém plavém klásku.
Já ze spánku
zřel kudlanku,
tu krásku!

„Kudlanko krásná,“ řek' jsem k ní,
„ty za své stálé modlení
jsi odměňována prý Bohem.
Prý předvídáš
a radu dáš
též v mnohém.

Rci, přítelkyně, vypověz,
jak moje milá spala dnes!
Co myslí si či dělá nyní?
Má v očích svých
pláč nebo smích,
ach, rci mi!“

Hmyz, na kolenou klečící,
se zachvěl na své metlici,
jež klonila se nad mé ruce,
a křídlo vzpjal
a zamával
jím prudce.

A jeho tenký, tichý hlas
se jako letní vánek třás'
a šelestivě zved' se ke mně
a v ucho mně
vnik' důvěrně
a jemně.

„Já vidím,“ řek' mi, „dívčinu
pod starou třešní ve stínu…
Strom, spouštěje své větve na ni,
svou úrodu,
plod po plodu,
k ní sklání.

A vonné třešně ruměnné
jsou tvrdé jako z kamene
a v lesklém listí pode stíny
tak lákají,
až sbíhají
se sliny.

Těch plodů, jež už dozrály,
tak rudých jako korály,
strom nabízí té dívce švarné
chuť, nach a pel,
žel, třikrát žel,
však marně.

Dívenka vzdychá, cítíc hlad,
chce skáčíc si jich natrhat:
„Proč milý se zde nenahodil?
On na stromě,
v klín byl by mně
je shodil!“

…

A já jsem poté žencům řek':
„Hej, ženci, nechte kousíček,
kde kudlanka přes léto snívá
a pod klasem
na poli svém
se skrývá!“