Omarovo dětství

Osmdesátistránková povídka poměrně neznámého tureckého spisovatele 19. století Mu´allima Nádži-effendiho má v rakousko-uherském vydání v nakladatelství Jan Otto čtyřicetistránkový poznámkový aparát opatřený Janem Rypkou (1886 - 1968), významným českým orientalistou, specialistou na perskou a tureckou literaturu. A to je celkem počteníčko... Konečně jsem se dozvěděl, jak z turbanů vznikly egyptské fezy; že mají muslimové nevysvětlitelný odpor k věžním hodinám a zvonům; proč Turci radši slýchávali, když se jim říkalo Osmani; spoustu důvěrností z tureckého rodinného života; jak je to se zákazem lihovin na pozadí citátů z Koránu (po třístránkovém rozboru ukončeno větou: Abych věc dlouho a daleko nezatahoval - dnes pije se všecko a nejvíce bohužel - kořalka!); jak je to (nebo spíš jak to bylo) s kouřením, mnohoženstvím atd. Ale i takové detaily, jako že když přijde návštěva, zuje se před dveřmi, a pokud byla vítána a hostiteli udělala radost, při odchodu najde tyto boty otočené o 180 stupňů, aby do nich pohodlně vklouzla. Nebo že když viděli Turci malé dítě v kočárku, začali jej před jeho rodiči nazývat psem, opicí, morem nebo zkurvysynem, aby na něj neobraceli pozornost démonů, takový zastírací manévr. A jestli jako já přemítáte o konvertování k islámu, ocituju zde doslova poznámku č. 62:

Turci, jakož i jejich souvěrci Arabové a obzvláště Peršané, mladí i staří, sjou náruživými milovníky sladkostí - tak sladkých, až mdlo z nich Evropanu. Lahůdky tyto nesmějí při žádném jídle scházet, ano, dokonce též na cestách neb vycházkách těžko by bylo Turkovi bez nich: nalézajíť Osmané pro svou v pravdě ohromnou spotřebu cukrovinek nejrůznějších druhů utvrzení v tradici. Prorok řekl prý totiž: „Praví věřící jsou sladcí, nevěřící kyselí“, a dále:

„L á s k a.. k.. s l a d k o s t e m.. p r ý š t í.. z.. v í r y!“
mljt