Vždycky jsem měl rád vyznání, asi i proto, že už na gymnáziu jsem četl to základní, Augustinovo. Nebylo to lehké čtení a proto jsem uvítal, když jsem později objevil knihu Svatý Augustin od Giovanni Papiniho. Je to vlastně převyprávěné Vyznání v moderním tempu a s některými dalšími prameny a srovnáními, které umožnilo až tisíc a stovky let filosofického vývoje lidstva a taky originalita autorova (jeho pozdější kladný vztah k italskému fašismu samozřejmě nemažu z vědomí, jako tento vztah nemaže onu originalitu). Často si v ní listuji, srovnávám s originálem a zjišťuji, že některé věci jsou aktuálnější než leckteré fejetony v současných denících. Tak třeba tento výňatek (pro srovnání zde ten samý text v samotném Vyznání):
Když šel Augustin r. 385 s hloučkem svých žáků pronést jakousi plamennou učenou řeč do paláce… „Ale svědomí Augustinovo vědělo, že jde povídat lži a že tyto lži říká z přinucení a že je říká jenom proto, aby mu tleskali a že ti, co budou oněm lžím tleskati, jim nebudou věřiti. Že je to zkrátka komedie a to komedie málo slavná pro něho a pro všechny. A hle, tu v milánské uličce se před ním objeví žebrák nalitý vínem, který bezuzdně kypí opileckou veselostí. Ten ubohý žebrák neměl opičku zlou, ba veselou a žertoval s mimojdoucími: snad se také k Augustinovi obrátil s nějakým nevinným žertem. Slavnostní řečník, pečlivě nastrojený, pohlédl na veselého staříka, přioděného potrhaným a záplatovaným pláštěm a vzdychl. A nebyl to vzdech soustrasti, ale závisti.
Podívejte se, pravil obraceje se k přátelům, oč je šťastnější ten žebrák než my. My ostatní namáhavým studiem, ostrou ctižádostí, mučidlem myšlenek se pachtíme po radosti, kterou on za několik haléřů, vyžebraných u bližních, a za několik skleniček vína má tak úplnou, jak my ji nikdy mít nebudeme. Jeho radost není ovšem tou pravou radostí, ale to štěstí, jehož se domůžeme po tolikerém úsilí a námahách, je ještě klamnější. Jisto je, že on má radost a já úzkost; on je jistý a já neklidný. Kdyby se mě zeptali, zdali bych si to s ním chtěl vyměniti, nepochybně bych odmítl, poněvadž dávám přednost svému bytí se všemi úzkostmi a nesnázemi, jež mě svírají. Snad bych pochybil. Kdo mi dá jistotu, že mám pravdu? Předčím ho věděním? Ale mně nedá vědění tu radost, jakou jemu dá víno. A jak užívám tohoto vědění? Ne abych učil lidi a dělal je lepšími, ale pro zábavu mocných a davu, pro zisk a pochlebnictví. A nejdu snad v této chvíli zahrát úlohu veřejného patolízala? Řeknete mi, že je nutno uvážiti příčinu této veselosti. Ten ji nalézá ve víně, já v lásce ke slávě, což se považuje za vznešenější. Není-li však radost žebrákova pravou radostí, ani sláva, kterou hledám, není pravou slávou. Ten se dnes v noci vyspí z opilství a vstane s jasnou hlavou. Kdežto já jdu na lože opilý ctižádostí, den za dnem stále posedlý hloupou opilostí, jež mě neodmění ani skrovničkou radostí. Proto vám opakuji, že tento mazavka je šťastnější než já. A snad mě předčí i morálně, protože si vydělal své víno přeje dárcům štěstí, kdežto já hledám ohlušení ješitnosti deklamuje lži.
A zbaviv se těmito slovy obtížné trpkosti z opovržení nad sebou samým, zamířil k císařskému paláci, aby proslovil chvalořeč na císaře, který nikdy nic nevykonal.“
Mám v knihovně i Papiniho Život Kristův, to je taky pěkné zpracování, ale z něj zase někdy jindy.
Když šel Augustin r. 385 s hloučkem svých žáků pronést jakousi plamennou učenou řeč do paláce… „Ale svědomí Augustinovo vědělo, že jde povídat lži a že tyto lži říká z přinucení a že je říká jenom proto, aby mu tleskali a že ti, co budou oněm lžím tleskati, jim nebudou věřiti. Že je to zkrátka komedie a to komedie málo slavná pro něho a pro všechny. A hle, tu v milánské uličce se před ním objeví žebrák nalitý vínem, který bezuzdně kypí opileckou veselostí. Ten ubohý žebrák neměl opičku zlou, ba veselou a žertoval s mimojdoucími: snad se také k Augustinovi obrátil s nějakým nevinným žertem. Slavnostní řečník, pečlivě nastrojený, pohlédl na veselého staříka, přioděného potrhaným a záplatovaným pláštěm a vzdychl. A nebyl to vzdech soustrasti, ale závisti.
Podívejte se, pravil obraceje se k přátelům, oč je šťastnější ten žebrák než my. My ostatní namáhavým studiem, ostrou ctižádostí, mučidlem myšlenek se pachtíme po radosti, kterou on za několik haléřů, vyžebraných u bližních, a za několik skleniček vína má tak úplnou, jak my ji nikdy mít nebudeme. Jeho radost není ovšem tou pravou radostí, ale to štěstí, jehož se domůžeme po tolikerém úsilí a námahách, je ještě klamnější. Jisto je, že on má radost a já úzkost; on je jistý a já neklidný. Kdyby se mě zeptali, zdali bych si to s ním chtěl vyměniti, nepochybně bych odmítl, poněvadž dávám přednost svému bytí se všemi úzkostmi a nesnázemi, jež mě svírají. Snad bych pochybil. Kdo mi dá jistotu, že mám pravdu? Předčím ho věděním? Ale mně nedá vědění tu radost, jakou jemu dá víno. A jak užívám tohoto vědění? Ne abych učil lidi a dělal je lepšími, ale pro zábavu mocných a davu, pro zisk a pochlebnictví. A nejdu snad v této chvíli zahrát úlohu veřejného patolízala? Řeknete mi, že je nutno uvážiti příčinu této veselosti. Ten ji nalézá ve víně, já v lásce ke slávě, což se považuje za vznešenější. Není-li však radost žebrákova pravou radostí, ani sláva, kterou hledám, není pravou slávou. Ten se dnes v noci vyspí z opilství a vstane s jasnou hlavou. Kdežto já jdu na lože opilý ctižádostí, den za dnem stále posedlý hloupou opilostí, jež mě neodmění ani skrovničkou radostí. Proto vám opakuji, že tento mazavka je šťastnější než já. A snad mě předčí i morálně, protože si vydělal své víno přeje dárcům štěstí, kdežto já hledám ohlušení ješitnosti deklamuje lži.
A zbaviv se těmito slovy obtížné trpkosti z opovržení nad sebou samým, zamířil k císařskému paláci, aby proslovil chvalořeč na císaře, který nikdy nic nevykonal.“
Mám v knihovně i Papiniho Život Kristův, to je taky pěkné zpracování, ale z něj zase někdy jindy.
amote
Žádné komentáře:
Okomentovat