Kurtizána ve smutečním závoji

Tak nějak a různě jinak říkali La Giocondě, známé také pod jménem Mona Lisa. Přiznám se, že profláklost toho portrétu mě vždycky odrazovala, a tak jsem se jí vlastně nikdy nedíval do očí déle než vteřinu a detaily obrazu jsem nevnímal. Až nyní jsem se z jistých důvodů zadíval a začal se trochu zajímat. Ne proto, abych jako Freud hledal v její tváři Leonardův oidipovský komplex nebo jako Dan Brown dokonce jakýsi zbožněný vztah ženskosti a mužskosti (podle jasného vzorce Mona Lisa = Amon + Isis). Prostě jsem se poprvé zamyslel nad tím, proč má Gioconda závoj z černého tylu, který sice asi tehdy ženy nosily nejen při smutku, ale na portrét je to dost nedůvtipná věc, která navíc z dálky nejde vidět. Je pravda, že její obličej pak vypadá přitažlivěji – asi jako dámské lýtko v silonkách. Tmavé stíny kolem očí a na tvářích plynule přechází v lesklé čelo a líce. Ale jinak nevím, asi to dělá ten portrét tak neobvyklým. Pak mě zaujal ještě most v dálce, který jako by se klenul mezi Giocondiným ramenem a druhým břehem jakési řeky. Ta řeka je přitom proporčně stejně široká jako serpentina u druhého ramene, ale nebýt těch dvou nesourodých věcí, tak by v pozadí nebylo na co koukat. A proč by taky mělo? Patek sloupků po stranách jsem si taky nikdy nevšiml, na jedné verzi obrazu, o které se spekuluje, že je staršího data než obraz v Louvru, jsou sloupy dokonce celé. A proč to celé píšu? Nevím, snad že se občas taky usmívám jako kurtizána ve smutečním závoji.

TVB