A teď k tomu, proč jsem vybral tento název. Bubnování na hrnec ve mně evokuje jistý druh rytmické hudební produkce, kde místo bicích je použit prostší nástroj. Joyce sám věřil, že jeho básně jsou podobny staroanglickým lidovým písním. Mnoho jich také bylo zhudebněno. Dovedu si představit písně zpívané venkovany za doprovodu bubnování na hrnec. Jistě víc než pod názvem Komorní hudba, kterou už většinou skládali význační skladatelé pro různá tria, kvarteta apod. (na druhou stranu musím tomuto názvu zase přiznat jistou intimitu, o níž v Joycových básních samozřejmě jde).
A co hlavně mi tedy při výběru mého názvu pomohlo? Příběh, který v různých verzích šířil sám Joyce. Když s přítelem Gogartym byli na návštěvě u jedné vdovy, rozhodl se mladý umělec přednést té dámě pár svých milostných básní. Ona se v polovině přednesu zvedla a omluvila se, že musí… A odešla za zástěnu, odkud se po chvíli začalo ozývat prudké bubnování moči na nočník – anglicky chamber pot. Gogarty se rozjařil a pošeptal Joyceovi: „To je kritika tvých veršů“.
Jiné verze mluví o tom, že Joyce inspirovala malá potřeba konaná na nočník jakousi prostitutkou či samotnou Norou Barnacle. O Chamber Music mluví i ve svém Odysseovi a ve Finnegans Wake o sbírce mluví jako o Shamebred Music – hudba zplozená hanbou či studem.
Ze sbírky Bubnování na hrnec jsem zatím přeložil jedinou báseň, s kterou se tu ale chlubit nebudu, má své místo jinde. A tak aspoň něčím přispěju, abych se tu nevytahoval s překládáním názvů bez práce na vlastním překladu. Bude to Joycův dopis Noře z léta roku 1909 (na podzim toho roku Joyce musel odjet z Terstu do Dublinu a domluvil se s Norou, že si budou psát erotické dopisy - ten nejpikantnější si také koledoval o překlad, a tak ho sem dávám pod odkazem, ale upozorňuji, že je opravdu s hvězdičkou, ani si nedovedete představit, jak může být překládání vyčerpávající záležitostí):
Rád si tě představuji, jak čteš mé verše (i když ti to trvalo pět let, než jsi je objevila). Když jsem je psal, byl jsem mladý opuštěný podivín, který se potloukal o samotě nocí a snil o tom, že se do něj jednoho dne zamiluje nějaká dívka. Ale nikdy jsem nepromluvil na dívky, které jsem potkával v oněch domech. Jejich předstírané chování mě vždy hned odradilo. Pak jsi ke mně přišla ty. Nebyla jsi tou dívkou ve smyslu, v jakém jsem si ji vysnil a jíž jsem psal verše, které ti nyní přijdou tak kouzelné. Ta dívka (jak jsem ji viděl ve své fantazii) snad v sobě měla jakousi zvláštní důstojnou krásu zděděnou po předchozích generacích, žena, pro kterou jsem psal básně jako „Jemná dáma“ nebo „Opírajíc se o krunýř noci“. Ale pak jsem viděl, že krása tvojí duše zastíní krásu mých veršů. Něco v tobě bylo výš než všechno, co jsem do nich vložil. A proto je ta kniha básní pro tebe. Je v ní touha mého mládí a ty, miláčku, jsi naplnění té touhy. /21. srpna 1909/
K tomu snad jen malý dodatek, že o deset let později poslal svazeček těchto básní jisté švýcarské dámě, která tehdy byla předmětem jeho zájmu a jíž v Curychu šmíroval v okně přes ulici (ovšem tento zálet skončil neslavně).
Žádné komentáře:
Okomentovat