5. března 2006

Ještě žiju...

…ale málem jsem umřel. Byl jsem totiž na filmu s názvem Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí (odkaz sem psát nebudu, nechci dělat reklamu něčemu, co bych nedoporučil). Moc jsem se na něj těšil, protože se převážně natáčel na nádraží Žatec západ, kde jsem celých pět let týden co týden přesedal na cestě z Loun do Plzně za studii a zpět na útěku před nimi.

A kolikrát jsem se zapomněl v nádražní hospůdce, kde byla opravdu rodinná pohoda, s průvodcem po mém vlastním osudu, s mým kamarádem Brďou! Pověz Brďo, kolik zajímavých lidiček jsme tam natáčeli na ty naše předpotopní kamery s klapkou z očních víček! A kolik rozhovorů jsme tam vyslechli a nebo se jich přímo účastnili! A kolik fotbalovejch zápasů jsme tam vyhráli anebo oplakali! Na to všechno narážel svrchu jmenovaný film, ale nemělo to naprosto žádnej punc autenticity, bylo to vykonstruovaný jak v dialozích tak v příběhu. A každej náznak příběhu byl utopenej v nudě. A tak jsem to dokoukal jen proto, že tam byly překrásný záběry na to nádraží a jeho zákoutí a na tu hospůdku a její kouzlo. Jenže to je málo, milí páni scénáristi a režiséři. Pusťte si třeba Ostře sledované vlaky.

2 komentáře:

Brďa řekl(a)...

Bohužel, tedy vlastně naštěstí, jsem zmiňovaný film neviděl. Mohu však směle konstatovat, že našim zážitkům z nádražní restaurace Žatec-západ se žádný film nevyrovná. Pamatuji se na ty neděle, kdy nás po bujarém víkendu čekala již jen „cesta do Plzně“ za účelem získání dalších vědomostí. Půlhodinová přestupní pauza lehce před polednem však vždy lákala k usednutí do krásně ošklivé, zakouřené a zaplivané žatecké nádražky a my jsme jen málokdy odolali. Nikdy nezapomenu na naši špinavou šachovnici, rozlámané figurky a vyleštěné šachové hodiny, které měřily čas našim partiím, zatímco nás a naše vlaky čas vůbec nezajímal. Vzpomínám na opilce, které jejich manželky v zástěrách nutily pod hrozbou fyzického násilí k odchodu domů, na babičku s loužičkou pod židlí, na kulečníkové souboje žateckých frajerů, na krásnou cikánku, která nám nosila to mizerné žatecké pivo a na naše básničky.

Brďa

J-Lo řekl(a)...

Jak bych to chtěl aspoň na chvilku vrátit! A vzpomínáš na toho dědu, co chodil do hospody o berlích, protože bral invalidní důchod, ale z hospody šel bez nich, protože na ně prostě zapomněl a nepotřeboval je? To bylo v Postoloprtech, viď? No a tenhle děda nás za pivo zasvěcovatl do tajů egyptský mytologie, napsal nám na papír jména egyptských bohů a mezi nimi byla zelenou fixou zapsána i "bohině Eset". Já vím, bylo to ještě trochu jinak, mám paměť děravou jak indánskej člun. Ale na toho dědu si pamatuju živě. Postoloprtská nádražka byla moje oblíbená. A tam to většinou začalo, Žatec západ byl jen další přestupní stanicí:-)