Cheb náš vezdejší

Dnes ráno jsem vyrazil s Renčou a Lukášem rychlíkem Valdštejn, který podobně jako šlechtický držitel toho jména započal svou dráhu v severovýchodních Čechách a zakončil ji v Chebu. Cílem cesty byl i nechtěný cíl té Valdštejnovy, jelikož v domě, postaveném v roce kde byl roku 1634 zavražděn, je dnes muzeum.

Těšil jsem se na výstavu o secesi a o Adalbertovi Stifterovi. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme na dveřích muzea našli tento poměrně snadno srozumitelný vzkaz:


Protože jsme na podobnou variantu nebyli připraveni, šli jsme trochu bez ducha, kam nás nohy vedly. Takovou cestu jsme vážili, abychom se naobědvali a zjistili, že mají zavřeno. Co dál? Cestou byla galerie, kde vystavovali zajímavé fotografie ze zmizelých Sudet. Byly to negativy fotografií zřejmě z náhrobních kamenů na sudetských hřbitovech. Na dvoře galerie byly záhadné Moai jak z Velikonočních ostrovů.

Pak jsme se šinuli k sv. Mikuláši a koukali, kde co lítá.


Když jsme sešli od kostela do ulice, která se, jak jsem zjistil později, jmenuje Kamenná, praštil mě do očí tenhle nápis nad obchodem:


Odkud já ho znám? Máca, Máca, sochař Máca, napadlo mě v první chvíli, Bolek Polívka v Pupendu. Ne, ne, to byl Mára. Vedle na vývěsné tabuli zářil nápis „knihařství“ a v tu chvíli mi to doklaplo. V červnu jsme se účastnil IX. výročního semináře Společenstva českých knihařů v Kadani. Slíbil jsem organizátorce, kadaňské knihařce Janě Přibíkové, pomoc s překládáním, ale nakonec jsem byl spíše tichým společníkem s otevřenými ústy, když jsem viděl v akci nekorunovaného krále světových knihařů Philipa Smithe.


Poznal jsem tehdy i česká knížata tohoto řemesla, především Jana a Jarmilu Sobotovi z Lokte. Ale i těch dalších skoro sto zvířat ve svém oboru. Jak jsem se právě dnes dozvěděl jedno knihařské přísloví praví: „Knihař a kníže jsou jedno zvíře.“ A mezi těmi zvířaty se tehdy skloňovalo ještě jedno jméno: Jiří Máca.


Nejdříve jsme skromně nakukovali do dveří skrz sklo, když se tyto rozlétly a v nich se objevil sám Jiří Máca, knihmistr a zval nás dále. Vyřídili jsme tedy pozdravy z Kadaně a už jsme byly v knihařské kuchyni, kde nám pan Máca ukázal pár svých tajemství a už nás zval na kafe. „Zrovna slavím osmasedmdesátiny!“


Rychle jsem tedy zaběhl naproti do květinářství, abychom nepřišli s prázdnou a už jsme seděli s oslavencem u jednoho stolu.


To byste nevěřili, jací jsou knihaři v kruhu přátel a známých veselé kopy. Pan Máca vzpomínal, vtipkoval a doléval, aby nikdo nebyl na suchu. A sám se taky nešetřil. Snad se to neprojeví příští týden na Homolce. Byl tam před pár lety pod kudlou a nechali si ho tam pro radost sestřičkám tři měsíce. Pan Máca si tam taky nestěžoval, ale lépe je přece jen doma u řezačky.


Paní Mácová vzpomínala na své mládí na Volyni a zapěla několik písní česky, polsky a rusky, o volyňských Češích jsem se dověděl spoustu věcí, které mi byly dosud neznámé.


Ostatní pábitelé se zapojovali do zábavy tak, že ani chvíli z těch tří hodin, které jsme tam strávili, nevázla a byla velmi pestrá.


Na chvíli se stavil i chebský kronikář pan Turek, jemuž se prý přezdívá Osman, ale my jsme mu říkali Henri Rouseau. No řekněte:


Hodně se skloňovala Kadaň, někdo tu vojančil, někdo tu byl naposledy v 50. letech, nadávalo se na nádraží v Prunéřově, ale jinak všichni chválili, jak to tu máme krásný. Však Cheb náš vezdejší taky není ošklivý, zejména střechy na náměstí jsou jedinečné.


Pan Máca nás vyprovodil až před svůj cechovní domeček a domluvili jsme si další setkání: letos v červnu v Lanškrouně.