…neboli ´ke čtrnácti svatým pomocníkům´ se obracel Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic v jedné ze svých básní, které teď načítám, abych v nich našel motto pro ústav, v němž učím, ve městě, kde zřejmě Bohuslav získal své vzdělání, než odjel na univerzity do Bologni a Ferrary, aby se stal jedním z našich největších humanistů. V téhle básni Bohuslav vypisuje, kde všude byl a která místa – především v Itálii a Řecku, jak se na humanistu sluší – navštívil, ale že přece jen doma na Hasištejně je nejlíp.
Dosti jsem prožil již let a mnohé země spatřil,
na moři, plném bouří, viděl jsem více než dost.
A přece více než moře mnou zmítala vášnivost duše,
dvakrát tři pětiletí překročil nyní můj věk.
Vy mi darujte pevný dům, ach, darujte poklid,
darujte milé mi volno, k zálibám dopřejte čas.
Nehledám bohatství přec a netoužím po hřivnách zlata,
zelené drahokamy, topasy nechci přec mít.
Není přece mým přáním, bych ovládal Baktry či Gety,
krotil indický národ, ukrutné Etiopy.
Po tom nechť prahnou jiní, jež sužuje marnivá sláva,
nebo jimž po chvále touha nadouvá trvale hruď.
/přeložila Helena Busínská/
Dvakrát tři pětiletí a dva roky ještě k tomu
překročil nyní můj věk a není to nic k pýše.
Já nečekám v duši poklid a ani pevnost domu,
jen toho času by mohlo k zálibám snad být víc.
Tyhlety verše tu připsal a ještě stále píše
po pěti stoletích Johánek zvaný z Nemanic.
mljt
Žádné komentáře:
Okomentovat