ten výbor z Ortena mi dala moje milá.
Básně v něm jsou jako horečka v zimnici,
a jednu, tak krásnou, mi lístkem založila:
Končiny štěstí
Končiny štěstí, končiny ticha,
kde končíte, kde končí konec váš?
Jako se žije, jako se dýchá,
milenku čekáváš.
A ona přichází a chce ti něco říci
o tajemství, jehož má plnou hlavu
a které, jako všichni kouzelníci,
schovala do rukávů.
Neumíš uhodnout, až potom, když ti mizí
pomalu pochopíš,
že moudrá dívenka zhola nic nenabízí,
neboť vše dala již.
Nenapsaná
(hlasem Jana Hartla)
Vezmi si plášť, ať neprokřehneš zcela,
a zavři oči, abys neviděla –
v takovém nečase, takovou cestou jdu.
Ó toho bělma, jež jsem zakrvácel,
těch západů, kterým jsem slunce vracel
v krutějším západu.
A ona prostinká a ona nenapsaná,
ona, jež věděla, ta matka mého rána,
ne veršem, pláčem stená.
Mluvil jsem slovy, ztichám také jimi.
Vzala mi víru, život navrací mi.
Jsou odpuštěna.
mljt
Žádné komentáře:
Okomentovat